Místo přednášky na olympiádu. „Umím dřít,“ říká Satková
Rozhovory, Sport, Studentský život, Tuesday TalksS Gabrielou Satkovou, vodní slalomářkou a studentkou mezinárodního obchodu, jsme dělali rozhovor již v březnu do jarního tištěného čísla. Tehdy měla před sebou velkou výzvu – kvalifikaci na olympiádu. To se povedlo. Po ovládnutí pařížské kvalifikace i semifinále jí však osud ve finále nepřál a skončila sedmá. Během těch pár minut našeho rozhovoru mě však tahle usměvavá brunetka přesvědčila o tom, že nad svojí sportovní kariérou dokáže udržovat tolik potřebný nadhled, a že snad důležitější než vavříny na hlavě, je pro ni vědomí, že to, co zrovna dělá, dělá s radostí a láskou.
A proč, že vám tento rozhovor zprostředkováváme i v online podobě? Poněvadž holek, které s vámi jeden týden sedí na přednášce, zatímco ten druhý bojují před zraky milionů diváků proti nejlepším sportovcům světa, opravdu na naší alma mater mnoho není.
Když jsem slyšel tvoje jméno, představoval jsem si dívku s obříma bicepsy. Nic však nebylo vzdálenější pravdě. Jak velký podíl na výkonu podle tebe má v kanoistice hrubá síla a technika?
Nedávno jsme to zrovna řešili, protože o tom jedna holka psala bakalářku. U někoho je to třeba 70 procent síly, ale řekla bych, že u mě je to tak 30 procent síly, 40 procent techniky a pak 30 procent hlavy. Ta pak v momentu závodu dělá hodně. Někdo ale vodu prostě nevyužívá, snaží se jí přeprat a musí být silnější. Některé holky tak jsou větší než já. Nemám zase takovou sílu, takže se snažím vodu spíše vycítit a svézt se po ní.
Styl jízdy tedy dokážeš odhadnout na první pohled jen podle stavby těla?
Na někom to vidět je.
K tomu mě napadá – jaké jsou pro tvůj sport ideální tělesné dispozice? Jak vysoká by například závodnice měla být?
Myslím, že zrovna výška zase tak velkou roli nehraje, i když já jsem tak ideální. Možná bych mohla být trochu vyšší, ale pokud je člověk zase moc vysoký, je neohrabaný. Je ale fajn, pokud jsme lehké, protože můžeme být mrštné.
Jak si se vlastně k tomuhle sportu dostala?
Byla to náhoda. Mám dva starší sourozence, a když byl brácha menší, sjížděl s rodiči na klasické výletní kánoi Berounku a další řeky. Ti mu pak chtěli koupit kajak, aby s nimi už nemusel jezdit na jedné lodi. Táta od kamaráda jeden sehnal, ale vlastně vůbec netušil, co kupuje. Na té lodi se vůbec nedalo jezdit, protože byla strašně vratká. Brácha tak musel začít chodit do oddílu, aby se na ní naučil. Po něm začala ségra a pak i já. Vlastně jsme k tomu přišli jako slepí k houslím.
Ty ale závodíš jak v kánoi, tak kajaku…
Ano, ale radši mám kánoi. Vlastně ani pořádně nevím proč. Přijde mi zajímavější. Kajak mi zase tolik nejde. Ne, že bych byla úplně špatná, ale není to ono. Na té kánoi mám větší cit.
Jedna otázka mě vždycky zajímala. V kánoi se klečí. To tě z toho nebolí kolena?
Klečíš tam a nohy máš k lodi ještě přivázány, takže ano, občas mě z toho kolena bolí. Není to zdravé, ale problémy mám i v kajaku. Asi jako u každého sportu tělo trochu trpí, ale snažím se ho nepřemáhat a třeba si občas vysednout.
Když se ohlédneš zpět, kdy sis uvědomila, že můžeš závodit s těmi nejlepšími na světě?
Nikdy jsem to neplánovala. Životem si jedu stylem „co přijde, to přijde“. Jeden rok jsem prostě závodila, bylo to fajn a povedla se mi jarní nominace do reprezentace. Samozřejmě, že jsem si to přála, ale přišlo to tak nějak náhodou. Chvíli ale trvalo, minimálně jeden rok, než jsem byla schopná holkám opravdu konkurovat.
A co ti ještě schází na ty úplně nejlepší? Proč je například Jessica Fox (několikanásobná medailistka z olympijských her, pozn. red) tak dobrá?
Protože se jmenuje Fox. (smích) Vždyť její táta je taky několikanásobným mistrem světa. Narodila se pro vodu, hodně jí obětovala, a tak nějak k ní její životní cesta od malička směřovala. Díky tomu má neuvěřitelný cit pro vodu. Má to zkrátka hodně v genech. Stejný případ je u nás Jířa Prskavec.
Jak si vlastně můžeme představit váš trénink? Zařazujete třeba posilovnu, běh…?
Všechno to kombinujeme. Na vodu chodíme každý den jednou až dvakrát. To proložíme tak třikrát týdně posilovnou a během. O víkendu třeba běháme intervaly, ty jsou úplně šílené. Do toho máme ještě různá doplňková cvičení s fyzioterapeutem a tak dále.
Jak to celé zvládáš se školou?
Řekla bych, že zatím docela dobře. Tenhle semestr mám trošku méně předmětů, protože nás čeká náročná nominace na olympiádu. Zároveň bych ale měla mít i státnice, tak jsem nechtěla, aby se to střetlo v jednom období. To pro mě bylo nepředstavitelné. Změnila jsem svůj přístup v tom, že jsem si dala méně školy, poněvadž by se to absolutně nedalo zvládat. Mám čtyři předměty, které jsou tak akorát.
Takže trénuješ víc?
Trénuji. Závody se ale liší taky – především ty nominační jsou velmi stresující.
Zmínila jsi olympiádu. Nominační kritéria jsou pro kanoistiku velmi přísná. Ačkoliv patříš mezi světovou špičku, do Paříže se podívá jen jedna Češka…
Je to smutné. Nezbývá nám ale nic jiného, než se s tím vyrovnat. Můžu být naštvaná na systém, ale moc mi to nepomůže. Snažím se ve sportu nevidět jen tu olympiádu, protože například mistrovství světa je prestižní a mnohem těžší závod, kde jedou z nejlepších všichni. Olympiáda je ale olympiáda.
Vím, že jsi už pro Česko místa v olympijském závodu vybojovala. To však tvojí vlastní účast nezaručuje. Jaká je šance, že do Paříže pojedeš právě ty?
Ten proces je docela složitý. Mám sice malilinkou výhodu, ale ještě není nic rozhodnuto. Ten největší boj proběhne na konci dubna během dvou víkendů a pak na mistrovství Evropy. Tam se ale také musím kvalifikovat, takže klíčové budou ty víkendy.
Co pro tebe vlastně znamená sport? Pro nás obyčejné smrtelníky představuje minimálně psychický relax, ale pro tebe je to práce. Dokážeš si jen tak vyjet na řeku a v klidu si zapádlovat?
Určitě. Já pořád nemůžu uvěřit, že je to práce. Stále to vidím jako koníček, kterému se věnuji na full-time. Pořád je pro mě odpočinkem. Pokud je třeba stres ve škole, jdu na vodu a vůbec na ni nemyslím. Divoká voda je náročná a úplně se tam nad takovými věcmi přemýšlet vlastně ani nedá. Některé tréninky jsou sice práce a makačka, ale někdy je to zase radost.
Tím si mi možná odpověděla na další otázku. Máš svůj sport pořád upřímně ráda? Narážím na to, že spoustě vrcholovým sportovcům často slouží jen jako nástroj. Primárně se však chtějí prostě zlepšovat, porážet stále slavnější soupeře, stoupat žebříčkem…
Myslím, že umím dřít a také dřu. Nejsem ale sportovec toho typu „teď se úplně zničím“. Vodu mám ráda i proto, že není pouze o hrubé síla, ale také o technice. V jiném sportu bych třeba nemusela být tak dobrá. Baví mě ta atmosféra okolo a lidé. Na závodech mám spoustu kamarádů. Přijdu a pokecám s nimi. Mám ráda ten celý balíček.
I z vnějšího pohledu mi přijde, že komunita lidí kolem vody je dost přátelská a semknutá…
Vychází to z původní vodácké komunity, kterou tam pořád cítím. Možná je to také tím, že jsme sice známý sport, ale pořád u nás není tolik peněz jako třeba v tenise.
Několikrát jsi už zmínila psychiku. Pracuješ s ní nějak?
Chodím k psycholožce, ale ne pravidelně. Někdo má také mentálního kouče. Toho jsem zatím nezvažovala. Psycholožka je super, ale vlastně nerada vrtám do momentu závodu. Přijde mi, že když nad tím moc přemýšlím, tak je to horší.
Můžeš říct, že ti některý ze závodů prohrála hlava?
Řekla bych, že ano. Občas se to stává, ale ne zase úplně často. Nejhorší na tom je, že to člověk vůbec nečeká. Cítí se dobře, vystartuje a najednou je to v háji. Myslím, že kdybych chodila k mentálnímu koučovi, ani by to nemuselo být lepší. Každý závod se asi zkrátka povést nemůže.
Jezdíš někdy na typickou českou vodu?
Ne, ale mám to na svém bucketlistu. Všichni kamarádi různě jezdí, ptají se mě, jestli s nimi nepojedu. Já mám vždycky závody. Když jsem pak na nich, vystresovaná před startem, a vidím záběry, jak oni jedou s pivkem a mají pohodu někde v Krumlově, neříkám, že mě to neláká.
Zaujalo mě, že při závodu přendáváš pádlo mezi stranami. Je to paradoxní, poněvadž pokud tohle na klasické výletní kánoi uděláš, považuješ se automaticky za naprostého amatéra…
Myslím, že bych to taky udělala. Buď to tedy může být amatér anebo extrémní profesionál. To ale asi poznáš na postavě. Když má dotyčný pupek, slalomář to asi nebude. (smích)
Na samotný závěr si neodpustím typickou HR otázku. Kde se vidíš za pět let?
Nevím. Jak říkám, takhle dopředu úplně nekoukám. Věřím, že mě vítr někam zavane a že tam budu spokojená. Tahle taktika zatím funguje. Vždycky jsem se dostala k něčemu, co mě baví a kde jsem šťastná. Asi nemám vysněný job. Těžko říct, jestli se vidím u vody. Někdo to má nastavené tak, že by chtěl závodit do třiceti. Já to tak fakt nemám.
Zdroj fotky: archiv Satkové
Mohlo by tě zajímat:
- Prorektor Hnát: Musíme zlepšit systém registrací předmětů
- Přepište dějiny! Samostatný tým VŠE odehraje svůj první domácí zápas Univerzitní ligy
- Týdenní přehled akcí: Zainvestujte do nemovitostí, ekologie i duševního zdraví