Modlbci a manažraví

2. 6. 2002 | | Nezařazené

Před časem si jedna! dobrá duše posteskla nad skomírající češtinou, totiž nad ochablostí nás Čechů při užívání rodného jazyka. A opravdu, v každodenní mluvě se ukazuje jazyková impotence a nesečtělost řečníků. Už si nebereme do úst ona krásná slova, abychom je tam pohýčkali a srdcem zahřátá vyslovili k uším posluchačů.

Před časem si jedna! dobrá duše posteskla nad skomírající češtinou, totiž nad ochablostí nás Čechů při užívání rodného jazyka. A opravdu, v každodenní mluvě se ukazuje jazyková impotence a nesečtělost řečníků. Už si nebereme do úst ona krásná slova, abychom je tam pohýčkali a srdcem zahřátá vyslovili k uším posluchačů. Neradujeme se ani z ariosních konversací, které se nesou a burácejí neboť jsou zanícené, neuvolní se a neodplyne v nich naše tíseň, starost či strach. Místo toho se necháváme zanášet pubertálními slangy a vědeckými hantýrkami.

Tenčí se řady lidí, zakoušejících radost při své řeči, v jejímž hlase zaznívá (třebaže s drobnými hrbolky z rozechvění) čistá pramenitá čeština. A jen tou se dá nevyumělkovaně hovořit, čili těžkopádně nestylizovat a jen v její společnosti se můžeme s lehkostí a grácií ubírat k cíli. Nespěchejme! Hovořme klidně, bez klopýtání.

Starosti s jazykem v ústech národa nejsou nijak čerstvé. Za všechny budiž citován Alois Jirásek. Jeho ruka napsala před 125 lety: „A běda zemi, jejíž synové hrubě pohrdají rodnou řečí a věncem rodných pověstí!“

Ale zpět do reality. Bývávalo zvykem, že pokud někde chybělo slovíčko, výraz pro nějaký nový fenomén, už přispěchala chasa řemeslnická, spisovatelé, básníci a jiní literáti, jedni zruční, druzí břídilové, a ti se poměřili, až nejlepší z nich vynašel slovo, které se u lidí ujalo a mezírka se zaplnila. A tu přichází jeden moderní břídil se svou troškou do mlýnice českých hub a hubiček.

„Jéžiš! Kristepane! Sakra! Ježíši Kriste! Panebože! Hergot! Kristova noho! Prokrista! Probůh! Bože můj! Marjápano!“ atp., zvolal „modlbec“, zvolala „modlbka“. Prapůvod podobných zvolání je církevní a hlubší smysl mají pouze pro člověka věřícího. V křesťanské liturgii se vyskytuje tzv. střelná modlitba – křesťan v ní volá Boha na pomoc, aby ho ochránil od špatnosti, když na něj dotírá nebo je-li stísněný (samozřejmě používá uctivých slov). Je to modlitbička plná citu a upřímné prosby. Jenže v ústech světského lidu se její poslání deformuje až do bídné kletby, do výkřiku překvapení nebo nelibosti. Jestlipak si ještě někdo po takovém štěknutí na veřejnosti či v soukromí uvědomí, že se vlastně rouhá? Kdepak. Máme ta slova příliš omotaná kolem jazyku. Jsme modlbci.

„Manažravost“ je slovní hříčka z dlouhé chvíle. Ve společnosti se vyskytuje třída lidí, kteří nemají jiného cíle, než vytvářet a hromadit majetek. Patří ke střední generaci a na navštívenkách se líčí slovy: owner, advisor, rentier a kupodivu také manager (nakonec – řídí velká auta, to je pravda). Po čase pachtění, řečnění, matení, podvůdků, předhánění se, pastiček kladení a za oslíkem běhání, uchylují se tito do ústraní, odpadnou jako vyhnilá větev od kmene národa. Vše, co činí, dělají jen pro vlastní hnízdo. Jsou to ti, co žerou manu a dupou po hodnotách. Manažravci.

Čtenáři těchto řádků, jistě se nyní usmíváš. Doufám! Snad! Jestli ne, tak se sebou rychle koukej něco udělat! Dej třeba almužnu žebrákovi. Až budeš s pohnutím odcházet, řekni třeba: „Pomáhej ti pánbu.“

Mohlo by tě zajímat: