Bylo těžké dosáhnout na tu myšlenku – silnou, vlahou, novou, blouznivou až praskaly všechny rtuti světa, až valily se bulvy rychlostí světa nevídanou mezinárodní silnicí E55 .
Bylo těžké dosáhnout na tu myšlenku – silnou, vlahou, novou, blouznivou až praskaly všechny rtuti světa, až valily se bulvy rychlostí světa nevídanou mezinárodní silnicí E55. Bylo těžké uvěřit tomu malému, schoulenému uvnitř mě, že je ještě schopný škrtnout zápalkou, rozžehnout ten oheň, postavit se čelem proti proudu, uhnout se z cesty a sledovat to všechno se shovívavým úsměvem prozření z voňavé louky o kousek dál. Vrátit se zpátky na rozcestí nebo si postavit úplně nové. Vidět za sebou plné dny, hodiny a roky, plné úsměvy, obličeje a lidi, plný život. Zahodit prázdné škatulky na lakýrky zaprášené od Bulhara, všechny magnety, čipy a čáry máry, hlavu plnou kódů bez čárek a háčků,darovat zbytek rezervních kreditů na charitativní účely a nechat se unášet sytou vlnou neznámosti bez rozvrhu s trojitou kolizí ve středu ráno.
Těžké, až příliš. Nakonec jsem si tu myšlenku jen z dálky prohlédl, jako vždycky, zasunul ji do svého šuplíku na pocity a občas ji znovu vytahuji, snad i nevědomky, na světlo své vlastní uspěchanosti.
