Na honorárním konzulátu vám s počasím neporadí
CestováníMít v životopise poznámku o pracovních zkušenostech ze zahraničí se dnes víc než hodí. Můžete se vydat dvěma cestami – buď někde sbírat jahody a něco si i vydělat, a nebo si sehnat tzv. experience work. Mezi námi, druhá varianta vašeho potenciálního zaměstnavatele rozhodně nadchne víc.
Mít v životopise poznámku o pracovních zkušenostech ze zahraničí se dnes víc než hodí. Můžete se vydat dvěma cestami – buď někde sbírat jahody a něco si i vydělat, a nebo si sehnat tzv. experience work. Mezi námi, druhá varianta vašeho potenciálního zaměstnavatele rozhodně nadchne víc. Taková stáž bývá bez nároku na honorář, ale zase si odnesete ranec zkušeností.
Jednu takovou „experience work“ jsem si letos zkusila na honorárním konzulátu v Barceloně. Je to relativně mladý konzulát – funguje něco málo přes rok. Když jsem s mapou v ruce hledala onen konzulát na třídě Trevesera de Gracia, čekala jsem honosnou budovu s českou vlajkou a českým domovníkem. Uprostřed rušné třídy plné klábosících Španělů a malých obchůdků jsem si český zastupitelský úřad dokázala představit jen stěží. Vstupní dveře do kanceláří však mluvily jasně a česky – narozdíl od domovníka – Honorární konzulát České republiky.
Není konzulát jako konzulát
Hlavní rozdíl mezi konzulátem a honorárním konzulátem je v tom, že ten honorární jednak nespadá pod Ministerstvo zahraničním věcí, a má tím pádem omezené pravomoci, ale hlavně je zřízen člověkem, který si od vedení konzulátu neslibuje žádný výdělek. Pracuje takříkajíc za hubičku – a za vážnost, kterou mu tato čestná funkce přináší. Zpravidla se honorárním konzulem stane někdo z místních, kterému jeho postavení dovoluje tento úřad vést a nést také většinu nákladů s provozem konzulátu spojených.
Nepsaným pravidlem je jeho mimořádný vztah k zemi, jejíž konzulát vede. Barcelonským honorárním konzulem je Jaime Martín Puchol. Jeho konzulát funguje zároveň také jako advokátní kancelář. Advokacií získává finanční prostředky na vedení konzulátu. Když se tedy rozezněl zvonek vstupních dveří, bylo vždycky překvapením, jestli si jde nově příchozí pro radu za advokátem nebo konzulem.
Okradli mě, co teď?
Spousta lidí nechápe význam honorárních konzulátů a netuší, jak jim mohou tyto zastupitelské úřady pomoci. Po této stáži vím, že hodně. Představte si, že jedete na dovolenou do slunného Španělska, dny trávíte na barcelonských plážích, kde je vaší jedinou starostí, jestli jste už dost opálení. Potom se rozhodnete zajít do baru, ale zjistíte, že vaše kabelka s veškerými penězi a cestovním pasem je prostě pryč. Nejdřív se dáte do úporného hledání, a když to po chvíli vzdáte a přijmete fakt, že vás okradli, je čas začít jednat.
Na scénu přichází honorární konzulát. Jestli čekáte, že vám konzul půjčí ze svého, jste bohužel na omylu. Umožní vám ale spojit se s vaší rodinou a díky službám Western Union umožní, aby vám vaši blízcí mohli z domova poslat finanční obnos a vy si jej během půlhodinky vyzvedli na některé ze španělských poboček této finanční instituce.
Zprostředkování záchranného peněžního transferu je ale jen zlomek situací, ve kterých se vyplatí obrátit se na honorární konzulát. Není ojedinělé, že vám španělští lapkové ukradnou pas. I v tomto případě vám zaměstnanci konzulátu pomohou. Ověří vaši totožnost a vystaví vám dočasný cestovní doklad, díky kterému docestujete zpátky do Česka.
González nebo Gonzálezová?
Na českého honorárního konzula se obracejí i ti, kterým více než krása španělské přírody učaroval Španěl či Španělka opačného pohlaví. Příprava mezinárodního sňatku vyžaduje spoustu papírování a dohadování se o společných příjmeních a jejich formách. Hlavně novomanželky řeší zásadní dilema, zda příjmení s –ová nebo bez něj a zda přijmout manželovo příjmení, nebo si nechat svoje.
Španělé totiž používají příjmení hned dvě – to první dědí děti po otci a druhé po matce. Pokud se žena ve Španělsku vdá, podle tamějších tradic si ponechává všechna svá příjmení a muž samozřejmě také. Ke komickým situacím ovšem dochází tehdy, pokud se má v česko-španělské rodině narozené dítě jmenovat třeba Libuše González Řečičková. Tedy González po otci a Řečičková po matce. I tehdy se rodiče obracejí na konzulát a hlavolam s háčky, čárkami a koncovkami může začít.
Turistické centrum versus konzulát
Úředníci tady ale zdaleka nejsou jen pro české občany. Tím, že se Praha stává stále více navštěvovanějším místem, se na konzulát nezřídka přiřítili zvědaví Španělé s žádostí získat co nejvíc turistických informací, mapek, letáčků, doporučení, kam v Praze zajít a jak se v Čechách chovat. V extrémních případech lidé volají s dotazy, jaké je v Praze momentální počasí a s žádostmi o doporučení dobrých hotelů. Inu, někdo si konzuláty plete s turistickými informacemi. Jindy zase přijde někdo s touhou odnést si v pase vízum do Česka, o to víc zklamaný je tím, že takovým výsadám se těší jen velvyslanectví v Madridu.
Na honorárním konzulátu v Barceloně skoro nemine den, aby se ve dveřích neobjevil utrápený český turista, který přišel o cestovní doklady nebo o peníze na pláži. Při poslouchání jejich příběhů jsem vždycky nevěřícně kroutila hlavou. Proč jen si ti Češi berou pasy s sebou na pláž?
Nahrávání ...
