Závěrečný díl Adamova vyprávění o cestování na
Srí Lance.
Na tropických plážích se můžete setkat s neuvěřitelně pohostinnými
lidmi. Jídlo a nocleh někteří poskytnou úplně zadarmo. Místní jsou plní
energie a radují se za zvuku tradičních bubnů.
Na jedné procházce na pláž na nás začne pokřikovat autobus místních,
kteří zde tančí v rytmu srílanských bubnů. Rychle se seznamujeme a
dostáváme ochutnat jejich sladkosti. Připojujeme se do divokého tance a za
chvíli jsme vyzváni ke zpěvu českých písní. Na specifický rytmus jejich
bicích nástrojů nás však nic nenapadá, a tak spouštíme nesmyslný remix
všeho možného. Místní jsou nadšeni. Dávají nám své adresy a zvou nás
do svého domu vzdáleného pár desítek kilometrů odsud.
Návštěva „u mostu“
Za několik dní se rozhodujeme jednu rodinku vyhledat. Řidiči tuk-tuku
dáváme lísteček s „adresou“ a nasedáme dovnitř. Najít dané osoby je
však poměrně problematické, protože na papírku s je napsáno pouze
„u mostu“ a jméno hlavy rodiny. Když už se zdá, že jsme úplně
ztraceni, vyřítí se z domu holčina, která nás začne zuřivě
objímat.
Vcházíme dovnitř. Dostáváme čaj a navazujeme konverzaci. Postupně
přicházejí davy lidí, zanedlouho se jich uvnitř protočí asi čtyřicet.
Představují se nám a vysvětlují rodinné vztahy, které si bohužel
nezvládáme zapamatovat. Následující den nás odvezou do velkého domu
prarodičů, kam se za námi sjedou lidé z širého okolí. Přinášíme
s sebou několik dárků a piva.
Na místě se však dozvídáme, že ženy na Srí Lance alkohol nekonzumují
vůbec a naši pánští hostitelé také příliš velcí pijáci nejsou, a tak
pijeme především my. Sedíme u stolu asi do půl desáté a hlavou se nám
honí, kdy budeme konečně jíst večeři. Ostatní jsou již evidentně také
hladoví. Nakonec se dozvídáme, že se uctivě čekalo na nás, až dopijeme
všechny piva.
Večeři jíme odděleně od ostatních. Proč s námi nikdy nikdo na Srí
Lance u stolu nejedl, je mi doteď tajemstvím. Když už nám praskají
žaludky, vytahují se bubny a jde se zpívat a tancovat. Srílančané
prakticky nesportují, a tak po chvíli následuje přestávka. Mladá slečna
mně přináší vodu a jiná mě pouští sednout, což je mi poměrně
trapné. Když už jsou všichni unaveni, zavádějí nás do domu, kde nám
stelou postel a připravují moskytiéru. Přejeme si dobrou noc a jde
se spát.
V noci se probudím a jdu na toaletu. Na chodbě vidím na tvrdé zemi se
spoustou komárů spát asi dvacet lidí. Jsem z toho dost v šoku.
Vstává se brzy ráno a jdeme si prohlídnout místní chrám. Poté se
loučíme a odcházíme se spoustou dárků. Náš příspěvek na jídlo a
ubytování odmítají. Poté trávíme ještě několik dní v plavkách na
tropické pláži a nakonec míříme do České republiky, kde na nás čeká
pět stupňů nad nulou.
Foto: Autor
