První měsíc ve VŠ LIZE mám za sebou. Shrnutí: mírný pokrok
v technice, několik myšlenek ligu opustit, nevěra raketě a sestup o ligu
níž. Ale nevzdávám to.
Po rozřazovacím turnaji jsem se s chutí vrhla do deváté badmintonové
OLIVER VŠ LIGY. Se svou retro raketou, plná očekávání a planých nadějí,
že spoluhráči budou na stejné úrovni. Nebyli. Ze tří zápasů si
nepřipisuji na konto ani jeden vyhraný. Dokonce ani jeden set vyhraný.
Nevadí, nevzdám to, ač už mě to nejednou napadlo, když na kurtu polykám
slzy vzteku. I přes všechny negativní pocity mi ale něco nedovoluje ligu
opustit. Snad cílevědomost. V jednu chvíli hážu vinu za neúspěchy na
svou letitou raketu a zkouším si zahrát s jinou. Nepomáhá. Po první
zkušenosti si už radši chodím na všechny zápasy smířeně pro porážky.
Za celou dobu na kurtu si nejvíc užívám pozápasové pinkání a trénink od
zkušenějších, kteří mi předávají cenné rady. Mírný pokrok pociťuji
ve své technice – konečně mi míček alespoň občas lítá tam, kam ho
směruji, a už mě po zápasech nebolí dva dny ruka. Výsledek prvního kola
jsem předem očekávala. Padám o ligu níž. Snad tento měsíc už konečně
potkám hráče na stejné úrovni. p
