Se svým novým filmem určeným především k promítání ve 3D vyvolal
James Cameron celosvětové pozdvižení. Ačkoliv příběh Avataru stojí
spíše v pozadí, jedná se o revoluční snímek, na který lidé chodí
i dva měsíce po premiéře a kinosály praskají ve švech.
Píše se rok 2154. Lidé zpustošili Zemi a vydávají se hledat nové
zdroje na planetu Pandora. Pro našince má sice nedýchatelný vzduch, ale zato
zem bují rostlinstvem a zvířaty všeho druhu. V jedné symbióze
s přírodou zde žije i lid Navi. Tito modří lidé se ale jen tak lehce
svého bohatství nechtějí vzdát.
O Avataru už bylo napsáno mnoho řádků a mnoho různých názorů.
Nejčastěji jste zřejmě zaslechli názor, že formálně nemá film daleko
k dokonalosti, ale příběh je opravdu laciný. Ale je tomu opravdu tak?
Režisér James Cameron, který se proslavil především filmem Titanic, nikdy
neplatil za troškaře a v rámci žánru science fiction odjakživa tíhnul
k novým světům. Nyní se mu povedl opravdu husarský kousek. Samotný
příběh může být sebevíce naivní, děj zde totiž ani zdaleka nehraje
hlavní roli. Od premiéry již uběhly dva měsíce a většina sálů
podporující 3D technologie promítání hlásí stále plno a rezervační
systém kina IMAX si zvykl přisuzovat projekcím Avataru titul
„vyprodáno“. Ačkoliv se Avatar stal zřejmě nejdražším natočeným
filmem vůbec, plodí své ovoce. Svými tržbami láme rekordy, navíc
pravděpodobně symbolizuje novou dekádu filmu.
Když bratři Lumiérové představili světu kinematograf, první filmy byly
spíše pokusy. Vybraní diváci tak mohli zhlížet zachycené momenty ze
všedního života, jako příjezd vlaku do stanice nebo dělníky
vycházející z továrny. Skutečný rozkvět však zažil film o něco
později, když začaly pohyblivé obrázky vyprávět příběhy, objevily se
první filmové triky a později se přidal zvuk. A podobné je to s Avatarem.
Byť už u nás kina nějaký pátek nabízí 3D projekce, dosavadní filmy
bychom mohli přirovnat k lumiérovskému příjezdu vlaku.
Avatar posouvá 3D filmy na další kolej a Cameronův nový počin dává
jeho následníkům svým způsobem recept. Divák vstupuje do jiného světa,
který ho vtáhne do děje, během tří hodin prožije celý jeden filmový
život. Vstupem do kinosálu a po nasazení zázračných brýlí se sám
stává Avatarem filmových společností. Do karet hraje filmařům i fakt,
že lidé v tomto případě nedávají přednost staženým snímkům
příšerné kvality, ale jdou si ten svůj filmový život prožít
„plnohodnotně“. Uvidíme, zda tento monopol na zážitky nějak změní 3D
televizory, které se pomalu dostávají na trh.
Avatar sám o sobě neskrývá nic objevného. Ve svém příběhu
nenabízí nic, co by naší filmovou mysl šokovalo. Ti bystřejší by mohli
namítnout, že se Cameron snaží i o nějaké (ekologické) poselství, ale
takových pokusů už tu byla spousta. Uvidíte to, co byste si přáli, aby
bylo v Pánu Prstenů, prožijete mezigalaktickou romanci, budete se vyhýbat
letícím šípům i kulkám. I když celou dobu předvídáte, co bude
následovat, nemáte důvod přestat nechat se unášet na té vlně naivity a
prožitku.
