Po říjnových a listopadových bouřích v jinak poklidných ekonomických vodách vyplouvá „případ Holman” opět na povrch. Ani odpůrci medializace problému neodolali možnosti veřejně se k věci vyjádřit a diskuze pronikla na stránky týdeníku Respekt. Články však nepřinášejí žádný nový prvek do diskuze o standardech a způsobu výuky ekonomie. Všichni nadále obhajují svá neoblomná stanoviska vůči standardům pro výuku.
Po říjnových a listopadových bouřích v jinak poklidných ekonomických vodách vyplouvá „případ Holman” opět na povrch. Ani odpůrci medializace problému neodolali možnosti veřejně se k věci vyjádřit a diskuze pronikla na stránky týdeníku Respekt.
Články prof. Roberta Holmana a garantů základního a středního kurzu makroekonomie doc. Mojmíra Helíska a prof. Miloše Macha nepřinášejí žádný nový prvek do diskuze o standardech a způsobu výuky ekonomie. Všichni nadále obhajují svá neoblomná stanoviska vůči standardům pro výuku.
Spory se vedou v několika rovinách. Nejdůležitější z nich se týká užitečnosti a funkce standardů. Prof. Holman, jako i celá katedra ekonomických teorií, se přiklání k názoru, že současné standardy jsou zbytečně podrobné instrukce o tom, co a jak učit. Svou rigiditou a přesným výčtem pojmů svazují přednášejícím při výkladu ruce. Naopak garanti makroekonomie doc. Helísek, prof. Mach a ostatní členové katedry makroekonomie i mikroekonomie brání standardy jako důležitý „přehled požadavků, které vyučující může a má od studentů vyžadovat” a jako užitečné vodítko pro koordinaci výuky, jež má zabránit nedorozuměním u zkoušek a zápočtů ohledně požadované látky.
Druhá rovina diskuze se vede o nutnosti a míře dodržování standardů, případně o osobě, která tuto míru a nutnost stanoví. Otázku, zda se v případě standardů pro výuku ekonomie jedná jen o nezávazná doporučení, kterých se vyučující dobrovolně drží, nebo zda je přednášejícího povinností instrukce dodržovat, si už nikdo neklade. Děkan Straka ji v minulém semestru pravomocně zodpověděl ve prospěch zastánců závaznosti standardů. Vyvstal ale další, hojně diskutovaný problém: jak dlouho jsou předpisy pro výuku „platné”? Prof. Holman v Respektu ve svém článku Univerzita není montážní hala mluví o jejich zastaralosti a nutném obnovování po určitém čase. Tím zdůvodňuje svůj výklad moderních poznatků a nejnovějších trendů. Na scéně, kde spory o výuku ekonomie probíhají, lze vypozorovat zápas mezi „tradicionalisty“ a „reformátory“ o nutnosti přednášet nejnovější poznatky. „Tradicionalisté“ jsou toho názoru, že zavedené a léta používané modely a postupy jsou vhodné i dnes. Na odpor „tradicionalistům” se postavil vedle jiných „reformátorů“ i prof. Holman s přesvědčením, že několik desítek let zaběhlé modely a postupy v ekonomické teorii nejsou „platné“ navěky.
Vedle těchto otázek je nejviditelnějším a nejzajímavějším spor o praktičnost či užitečnost získaných poznatků z makro- a mikroekonomie. Otázkou také zůstává, do jaké míry mají být přednášky striktně vědecké a abstraktní a jak moc je vhodné ekonomii popularizovat. Spory tohoto druhu zřejmě vyplývají i z toho, že, jak v Respektu píše prof. Holman: „ekonomie dosud nemá dostatečně propracované metody výkladu”. Každý student, který se několikrát marně pokoušel pochopit posuny křivek IS-LM, případně každý, kdo je pochopil a do dvou týdnů opět zapomněl, nemůže než sympatizovat s pasážemi v Holmanově článku týkajícími se nutného propojení ekonomie s praxí. Prof. Holman obhajuje svůj styl výuky, který postupuje od reálného příkladu k zobecnění, tvrzením, že ekonomie má být otevřená zejména lidem, kteří ji budou chtít prakticky využít.
Profesor Mach a docent Helísek mu v článku Studium není hrou odpovídají, že ekonomie se snaží o exaktnost, a zdůrazňují, že předměty mikro- a makroekonomie jsou především součástí náročného vysokoškolského studia. Podle nich ekonomii nelze nastudovat „snadno a rychle”. Dvojice autorů podtrhuje, že vedle praktičnosti ekonomických poznatků jde o zdokonalení myšlení studentů, k němuž výuka ekonomie přispívá. Pro jejich stanovisko mluví skutečnost, že kdo jiný než student ekonomie musí být dokonale odborně fundovaný. Silným protiargumentem je ale neúprosný fakt: studentů, kterým k pochopení ekonomické reality napomohlo absolvování základního a středního kurzu ekonomie, rozhodně nejsou zástupy. Jestliže čerstvý absolvent „makra 2” navštíví některý z praktických národohospodářských kurzů, zjistí, že vlastně nic neumí. Holmanovo tažení ve prospěch „ekonomie pro život” vychází ze zkušenosti. Není to ponížení vědy na jakousi Popelku, ale její nejužitečnější způsob uplatnění. Kouzlo ekonomické vědy nemá být ukryto v náročnosti na pochopení jejích instrumentů, ale v co nejvěrnějším zobrazení reality a možnosti porozumět procesům, které se odehrávají v každodenním životě.
Anabáze problému odvolaného profesora z výuky mikroekonomie nekončí. Soud pro Prahu 3 má rozhodnout, zda prof. Holman může opět vyučovat své pojetí ekonomie. V každém případě, jak dále informoval Respekt, budou členové katedry ekonomických teorií vyučovat makro- a mikroekonomii jen po dohodě s garanty makro- a mikroekonomie, tzn. mezi jinými i s prof. Milošem Machem a doc. Mojmírem Helískem.
