iList.cz » Studium není hrou

Studium není hrou

13. 1. 2003 | Mojmír Helísek |

Respekt publikoval pod názvem Univerzita není montážní hala zamyšlení Roberta Holmana nad úrovní zdejší výuky vysokoškolské ekonomie. Čtenář nad jeho textem nabude dojmu, že tato úroveň odpovídá stavu, který ve světě panoval někdy před dvaceti roky. Považujeme proto za nutné vyjádřit se k některým jeho tvrzením. Jako garanti výuky makroekonomie na bakalářském a inženýrském stupni VŠE pak zejména k těm, které se týkají tohoto oboru.

Bez standardů to nejde

V prvé řadě je na zmiňovaném textu problematická definice standardů coby údajné „instrukce, co a jakým způsobem učit“. Standardy našich předmětů totiž především vymezují požadavky na znalosti studentů. K čemu je něco takového potřeba, je docela dobře možné ilustrovat na příkladu výuky makroekonomie na bakalářském stupni, kterou v každém semestru absolvuje na 2000 studentů: předmět vyučuje patnáct učitelů a celkem dvacet vyučujících ze tří různých kateder jej pak zkouší. Obvyklou praxí přitom je, že jiní učitelé přednášejí a vedou cvičení a jiní zase udělují zápočty a zkouší. Je překvapivé, že jsme se za těchto okolností a po mnoha nepříjemných nedorozuměních rozhodli vypracovat podrobný přehled požadavků, které vyučující může a má po studentovi vyžadovat?

Kromě toho jsou standardy navíc potřebné také kvůli koordinaci výuky na obou stupních školy a rovněž kvůli uznávání předmětů na jiných školách. Námitka, že vlastní standardy předmětů neuplatňují všechny školy nebo fakulty, také neobstojí. Ve skutečnosti je totiž uplatňují také, ovšem pomocí jednoznačně vymezené povinné studijní literatury, což v našich předmětech není. V obsahu samotné výuky dochází zcela samozřejmě jak k doplňování novinek z teorie i praxe, tak i k uplatnění preferencí přednášejících (co zdůraznit, co potlačit).

Co zůstalo opomenuto

Dalším problémem, na nějž si profesor Holman stěžuje, je údajná zastaralost výuky. S tvrzením, že „výuka podle deset let starých učebnic je už zastaralá“, samozřejmě nelze než souhlasit. Háček je však v tom, že má-li náš kolega na mysli učebnice, které nabízíme ke studiu našim studentům, pak jde většinou o učebnice vydané v roce 2000 a později, včetně učebnic našich i učebnice jeho vlastní. S čím však kategoricky souhlasit nelze, je údajná zastaralost poznatků vymezených ve standardech. Profesor Holman čtenářům sděluje, že „makroekonomie postupně odchází od keynesiánských modelů“ (ovšem pouze částečně, dodejme). Zapomněl však pokračovat: proto také výuka makroekonomie obsahuje výklad alternativních přístupů. Mimo jiné například nového keynesiánství, monetarismu, nové klasické ekonomie a jiných.

Škoda, že je „opomenuta“ také informace o několik let připravované a již hotové nové koncepci výuky ekonomie, na jejíž přípravě se profesor Holman také aktivně podílel. Fakt, že ještě není zavedena do praxe, je způsoben námi neovlivnitelnými příčinami, což Robert Holman jistě dobře ví.

Postupujeme, jak postupujeme

A nakonec ještě slovo k „tristnímu pohledu na ekonomickou teorii odtrženou od reality“. Profesoru Holmanovi jde o rozdíl mezi formalizací ekonomie (pomocí definic, vzorců, rovnic a křivek) a „chováním lidí“, „pronikáním do podstaty“ a „reálnými problémy“. Autorovi je nutno přiznat objektivitu v tom, že s tímto údajným problémem zápasí i další naše (a nejen naše, dodejme) školy.

Současná ekonomie se snaží formulovat své závěry pokud možno exaktně, k tomu vytváří modely, které pracují s uvedeným aparátem. To ovšem vůbec nevylučuje možnost používat při přednáškách nebo v učebnicích názorné příklady ze života. Nejde o rozpor, jde „pouze“ o dotažení reálných problémů do formalizovaných závěrů teorie. To samozřejmě vyžaduje mnoho úsilí. Nejedná se prostě o „ekonomii snadno a rychle“, jde o náročné vysokoškolské studium. Média přitom asi nejsou nejvhodnějším prostorem, kde by se o vymezení jeho konkrétního obsahu měla vést debata.

Dodejme na závěr, že kromě „praktických zájmů“ a „užitečnosti“ sledujeme také další cíl, totiž přístup k řešení problémů a zdokonalení myšlení. Proto postupujeme, jak postupujeme. Vůbec přitom neobjevujeme Ameriku. Stačí se porozhlédnout po světě.

Mojmír Helísek, Miloš Mach

Autoři vyučují makroekonomii na VŠE

Článek převzat z týdeníku Respekt, ročník 14, číslo 2, vyšlo 6. 1. 2003