Nechcete v Kanadě umrznout? Upečte si bobra!
Cestování
Letní semestr minulého školního roku jsem strávil na výměnném pobytu v kanadském Montrealu. Díky tomu, že v Kanadě mají jarní prázdniny i univerzity, byl jsem začátkem března postaven před řešení otázky, co s týdnem volna. I dohodli jsme se s kolegou Škořepou, druhým to vyslancem VŠE, že investujeme do týdenního pronájmu auta a vyrazíme na okruh po Ontariu a severním Quebeku.
Letní semestr minulého školního roku jsem strávil na výměnném pobytu v kanadském Montrealu. Díky tomu, že v Kanadě mají jarní prázdniny i univerzity, byl jsem začátkem března postaven před řešení otázky, co s týdnem volna. I dohodli jsme se s kolegou Škořepou, druhým to vyslancem VŠE, že investujeme do týdenního pronájmu auta a vyrazíme na okruh po Ontariu a severním Quebeku. Součástí dohody byl i výhled na trávení nocí v autě, anžto jsme byli pouze dva na dělení nákladů…
Inu nabrali jsme z Montrealu kurs Ottawa, kamž jsme dorazili po dvou hodinách jízdy. Je to typické vládní město, takový Bonn v místním provedení. Pěkné baráky, klidná atmosféra, muzea, trhy apod. Žádná monstrózní finanční čtvrť, hlavně vládní instituce, žádný shon, pohodička. Vzhledem k tomu, že po muzeích se nám moc lozit nechtělo, a také díky tomu, že zbývalo ještě pár chvil světla, rozhodli jsme se vyjet směr Toronto pod heslem „Jsou cesty hlavní, a po těch jezdí zločinci a policajti, a jsou cesty vedlejší, a po těch pojedeme my.“ Moje chytrá knížka (Lonely Planet) psala, že na naší cestě je k prohlídce volně přístupná čokoládovna. Byla… Obzvláště pohled do obrovských kádí, kde se míchá tekutá čokoláda, bych nedoporučoval sladkomilným osobám s malou odolností. Pokušení skočit do té čokolády z ochozu po hlavě je totiž obrovské.
Niagara Falls – žádné teskné hučení do noci
V neděli ráno jsme dojeli do Toronta. Na radu mé spolubydlící jsme nechali auto na kraji města u mallu (a to i přes výhružné tabulky, hrozící odtažením autům, jejichž osádky neutrácejí peníze v místních supermarketech) a do centra dojeli metrem. Na rozdíl od Montrealu, kde evropský vliv ještě jakžtakž tlumí vlivy americké, je Toronto severoamerické město se vším všudy. Přesto to není odlidštěná megalopole, člověk se zde cítí docela příjemně. Navíc většina zajímavých míst je soustředěna kolem centra, takže se dá i docela slušně chodit. Jako správní turisté jsme vylezli na CN Tower, až na nejvyšší přístupnou terasu (přes 400m vysoko, díky silnému větru se to citelně hejbalo). Poté jsme se už věnovali prolejzání jednotlivých městských čtvrtí, z nichž obzvláště Chinatown je nádherná. Po setmění jsme nasedli do auta a vyjeli k Niagara Falls, kam jsme po půldruhé hodince v pořádku dorazili. Večer jsme se šli ještě podívat na barevně nasvícené vodopády. Rozhodně to nebylo teskné hučení do noci.
Poté jsme se na jednom prázdném parkovišti uložili k druhé noci… Ráno jsme se probudili a neviděli jsme z auta ven. Rovněž vystrčení nosu ze spacáku nás utvrdilo v tom, že teplota uvnitř v autě je pod bodem mrazu. Teploměr naše přesvědčení jen potvrdil. V autě byly minus 3, venku minus 9, díky čemuž nám zamrzly okna zevnitř. Přistoupili jsme tedy na místní metodu, za kterou bychom v Evropě byli ukamenováni ekology, a sice puštění motoru naprázdno za účelem zatopení si.
Samotné město Niagara Falls je jak vystřižené z toho nejděsivějšího hororu o hordách amerických turistů. Jeden fastfood vedle druhého, do toho nejrůznější zámky hrůzy, muzea voskových figurín, zrůd a jiných kreatur, herny a samozřejmě miliarda obchodů se suvenýry. Vodopády jsou naštěstí asi 15 minut pěšky z města a promenáda podél řeky až k nim je stánkůprostá, takže tím se člověk poněkud uklidní. Niagarské vodopády jsou dvoje: americké a kanadské. Z kanadské strany je krásně vidět obojí, z americké podstatně hůř. A dojem? Niagara má regulovaný průtok, z přírody tady moc nezbylo. Nad vodopády se vedle sebe tyčí Marriott, Hilton, Radisson a Sheraton a další hotely se staví. To místo rozhodně stojí za vidění, ale rozruch, který se kolem něj dělá, je oproti realitě hodně zveličuje.
Mennonité neproniknutelní, jezera zamrzlá, medvědi zalezlí
Od vodopádů jsme vyjeli proti proudu řeky Niagary po jejím břehu k Erijskému jezeru. Přes vodu jsme se podívali na Buffalo, dali jsme definitivně vale turistickým oblastem a vydali se na venkov za Indiány, Mennonity a koneckonců i Kanaďany. Po průjezdu jižním Ontariem s několika zastávkami v malých vesnicích jsme dorazili do vesnice St. Jacobs, kde žije početná komunita Mennonitů (hluboce religiózní, chodí celí v černém, jezdí na koňských povozech a odmítají vymoženosti 20. a 21. století). Mají hezkou vesnici, jejich domácí výrobky (ručně prošívané vlněné přikrývky, výrobky ze dřeva a včelí produkty) taky stojí za vidění, ale levné v žádném případě nejsou. „Obyčejných“ lidí se nestraní, komunikují s nimi, ale i přes přátelské vystupování si udržují určitý odstup. Mají zkrátka svůj vlastní svět, do kterého vás nechají nahlédnout, ale rozhodně ne proniknout.
V noci opět mrzlo jak venku, tak i v autě, a navíc jsme byli zapadáni asi dvaceti centimetry sněhu. Po ránu jsem se vydali po okreskách na břehu Huronského jezera, většinou přes liduprázdné chatové osady, do města Orillia a dál až k východnímu okraji Algonquinského národního parku, kde jsme na jedné opuštěné lesní cestě přečkali další noc. Algonquin Park jsme evidentně vyrušili ze zimního spánku – jezera většinou zamrzlá, boční cesty pod sněhem, medvědi zalezlí. Tady jsme se tudíž nezdržovali a namířili přímo na sever, do Sudbury, což je město s cca 100.000 obyvatel. Nejdříve se tam objevily doly a teprve potom lidi, takže je to takový amalgám Ostravy a Mostu. Za vidění tam stojí 9 metrů vysoká pěticentová mince, značící prosperitu místních niklových dolů. Jinak centrum veškeré žádné, to město prostě žije z dolů a sléváren. Až se všechno vytěží, asi se bude muset zbourat, protože jinak tam není k vidění či k dělání lautr nic.
V Qubeku se nečeká, ale pracuje
Dál jsme popojeli nějakých 140 km na východ do North Bay. To už bylo podstatně sympatičtější, je to takové kulturní centrum pro přilehlé latifundie, jsou zde i galerie indiánského umění. Jediné, co mě zarazilo, bylo, že město, postavené přímo na břehu jezera, má mezi centrem města a jezerní promenádou (asi 200 metrů od sebe) nákladové nádraží…
Ráno byla kosa. Nepříjemná. V autě minus 12, venku minus 21. S naplno puštěným topením trvalo přes dvě hodiny, než nám rozmrzla všechna okna. Tentokrát nám zmrzlo i pití v lahvích a potraviny. Navíc cesta byla opuštěná opravdu jen zdánlivě, okolo čtyř ráno po ní začaly jezdit dřevařské kamiony a lesní stroje. Nelenili jsme a vyrazili k nejsevernějším místům naší cesty. Hned zrána jsme přejeli hranici mezi Ontariem a Quebekem přes řeku Ottawu skrz obrovský chuchvalec mlhy, vyprodukovaný místní papírnou v plném provozu, a rázem se změnil charakter krajiny. Zatímco v Ontariu jsou vesnice roztroušené na desítkách čtverečních kilometrů a některé nejsou nic víc než jeden semafor a benzínová pumpa na křižovatce silnic, v Quebeku to jsou vesnice v pravém slova smyslu, s kostelem a hlavní ulicí, s obytnými domy okolo. Zastavili jsme se v několika takových, kde život udává místní dřevozpracující průmysl – papírny, celulózky, pily… Tady se nečeká na turisty jako na snadný zdroj peněz, tady se pracuje. A když přijedou náhodou turisti (tahle oblast je mimo hlavních cest), je jim co ukázat…
K večeři vám Indiáni upečou bobra
Dopoledne jsme dojeli do města Rouyn-Noranda, které se pyšní přívlastkem „hlavní město kanadské mědi“. Přestože toto město vzniklo podobným způsobem jako výše zmíněné Sudbury, tj. nejdříve doly a teprve pak lidi, rozdíl v obou městech je až zarážející. Rouyn-Noranda si ponechalo „historické“ centrum (město bylo založeno v r. 1924) s baráčky jak z doby zlaté horečky. Zachoval se i první general store (smíšené zboží stylu od špendlíku přes dynamit až po důlní stroje) jako turistická atrakce a lidi jsou tu rádi, že člověk váží cestu až k nim (650 km na severozápad od Montrealu.). Zdejší populace se začala tvořit hlavně z evropských horníků, v místním muzeu mají dokonce fotku ze setkání místního spolku „Slovakia“… Dále jsme popojeli asi 100 km do dalšího důlního města jménem Val d´Or. Bylo založeno ve stejné době jako Rouyn-Noranda, nikoli však kvůli mědi, ale zlatu.
Hlavním důvodem naší zastávky ve Val d´Or bylo velké indiánské kulturní středisko s výstavou o historii a současnosti quebeckých domorodců. Cestou na sever jsme se totiž dostali i do několika indiánských vesnic. Jsou od bělošských k nerozeznání, často jsou i jejich součástí. Indiánské vesnice z Mayovek tady už nenajdete, Indiáni místo na koních jezdí v autech (mají dokonce levnější benzín než ostatní Kanaďani) a pera ve vlasech nosí jednou za rok při pow-wow. Většina ze severních Indiánu (Algonkini, Creeové) byla navíc přestěhována ze svých původních území na severu více k jihu při masové výstavbě přehrad a vodních elektráren zásobujících celý Quebec, díky nimž bylo jejich území zatopeno. Inuiti se naopak stáhli ještě dál na sever. Teď se pro Indiány staví bydlení ve městech, mají své školy a kulturní střediska, a byť např. jazyk Algonkinů stále existuje (schválně: co znamená „Mi eta amik8ak okonimike8ak ikito8ak anicinapek ki8etinok ka otci8atc“?), jsou stále více asimilovaní do kanadské společnosti. Ve většině případů už o jejich přítomnosti vypovídá jen obchod s jejich výrobky v turistických oblastech. Jistě, existují i původní vesnice, ale ty jsou udržované zase hlavně pro turisty, kde jim Indiáni za pár dolarů zatančí, zazpívají, povyprávějí svoje legendy a k večeři upečou např. bobra, ale je to ještě ta pravá kultura?
Zmrzneme, nezmrzneme?
Předpověď počasí na následující noc a den (minus 31 v noci a další den sněhová bouře) nás donutila k rychlému přesunu více k jihu, už na dosah k Montrealu. Nevěda, zda jsme v dostatečné vzdálenosti od této hrozivé kombinace, jsme se na noc nabalili snad do všeho, co jsme s sebou měli, zalezli do spacáků a doufali, že do rána nezmrzneme…
Katastrofální předpověď se naštěstí nesplnila. Mrzlo sice, ale ne tak strašně. Většina ze zbývajících 350 km do Montrealu vedla přes kopce místního pohoří Laurentides, kde se nacházejí lyžařská střediska. Ač nejvyšší kopec má jen 950 m, středisek tu je jak naseto. Z města vede dálnice prakticky až ke sjezdovkám, ale věrni našemu předsevzetí o jízdě bočními cestami, jsme se ještě celý den potloukali po vesničkách v kopcích a na dálnici najeli až na kraji montrealské aglomerace. Z původně sněhobílého auta se stalo neurčitě šedo-žluté od prachu, soli a písku, za těch sedm dní jsme najezdili 3 229 km. V Montrealu mezitím začalo (alespoň zdánlivě) jaro, na stromy vylezli ptáci a na ulice umělci, žebráci a umývači autoskel na křižovatkách. No a nám skončily jarní prázdniny a chtě nechtě jsme museli akceptovat perspektivu druhé poloviny semestru, která se před námi začala zřetelně rýsovat.
Nahrávání ...
