Něco mezi létem a prosincem
NezařazenéTak zítra mi to letí. Nikoli však z Milána domů, jak by si snad mohl někdo myslet, ale do Barcelony. Když vám osud položí do cesty letenky za jeden eurocent, není o čem přemýšlet.
Tak zítra mi to letí. Nikoli však z Milána domů, jak by si snad mohl někdo myslet, ale do Barcelony. Když vám osud položí do cesty letenky za jeden eurocent, není o čem přemýšlet.
Abych byla přesná, jeden cent stojí let do Barcelony a další cent jsem vyplázla za let zpět do Milána. Celá ta legrace mě tedy vyšla na dvoucent, což považuji za jasnou výzvu odstřihnout se od kořenů (ano, za ty tři měsíce jsem v Miláně skutečně několik kořenů zapustila) a stát se na chvíli součástí cestující erasmácké většiny.
Interně jim říkám „evropoběžníci“ a úplně je chápu. Přeletěli půl zeměkoule, aby se dostali do Milána, a tak není divu, že jim jejich dočasné italské působiště slouží jako základní tábor, odkud podnikají frontální výpady do celé Evropy. Když ze sebe Kanaďanka Mo s úsměvem sype, jak za tři dny navštívila na vlastní pěst čtyři evropské země (na Holandsko jí stačil půlden, protože je malé), nestačím cestovat imaginárním prstem po imaginární mapě ve své hlavě.
Já na rozdíl od nich přeletěla jen Alpy, a tak mě s výjimkou dumpingových nabídek leteckých společností nic nenutí prozkoumat celý kontinent. Místo toho jezdím na malé hezké výlety italským vláčkem. Takhle už jsem se podívala do Turína, kde mají krom průmyslové výroby i muzeum filmu v bývalém mrakodrapu, do města Pavia, které se italsky čte „pavíja“, nikoli „pávia“, jak by našince napadlo (vezměte jed na to, že Ital by vám nerozuměl), nebo do Verony, města osudové lásky Romea a Julie, ze kterého jsem neviděla nic jiného než obří koňskou výstavu Fieracavalli. Kdo zná mou obsesi, pochopí, že nelituji. Nejvýletovatějším ze všech výletů byl ovšem ten do Janova.
Jednoho, ne právě krásného dne jsme sedli do vlaku a vyjeli ze zamračeného Milána přes jeho pobrekávající předměstí do otevřené zasmušilé krajiny. Šero sem tam vystřídala tma tunelu. No potěš, říkala jsem si, když tu se stal meteorologický zázrak! Vjeli jsme do tunelu, vyjeli z něj a bylo léto. Usměvavé slunce nás provázelo rozkvetlými parky přímořské metropole, bujná zeleň si nic nedělala z toho, že právě začal listopad. Vlídné teplo nás neopustilo ani u domu Kryštofa Kolumba, ani na přístavní promenádě. Solární články dobré nálady jsem si přivezla plně nabité a šťávu čerpám i z některých obzvlášť pěkných dnů tady v Miláně. Snad to na zkoušky před Vánoci bude stačit. Zavírám své milánské okénko. Bude se mi stýskat.
Nahrávání ...
