Byl jednou jeden člověk.
Možná to byl blázen, co já vím,
třeba už jen to, že psal svůj život do
řádků, jako by to byla básnička…
(forma, forma, forma)
Byl jednou jeden člověk.
Možná to byl blázen, co já vím,
třeba už jen to, že psal svůj život do
řádků, jako by to byla básnička… (forma, forma, forma)
A jak takhle byl,
v řádcích, (nalajnovaný)
snažil se zas a znova
ze všech sil zrýmovat svá slova,
JE TO MÁ TOUHA PO SMYSLU
Ano.
Jinak by to přeci
nedávalo smysl,
(jako všechny věci,
které nesou mysl
na marách)
Ne, nemám strach,
i
když
to
možná (se mi to všechno jenom zdá, co s)
touto
formou zní (mi v uších tvá nevyřčená slova)
trochu (mi je líto, že toho nebylo víc, je mi z toho)
D I V N Ě…
NEPOCHYBNĚ
Ale proč? Měl bych se stydět
za svá „ale“?
Stydím se jen proto, (zato dokonale)
že jsem svůj život nežil
ve vertikále…
