Nejvíce laoské město v Laosu
Cestování
Už několik hodin jsem seděl v autobuse do Luang Phabangu. V uličce byly do výšky opěradel narovnané padesátikilové pytle rýže s obrázkem mravence. Na střeše nebyly jen proto, že na ní se už tyčila hora banánů a ananasu a autobus tak zvenku připomínal panelák, který projel džunglí. Na zadních sedadlech bylo několik pípajících krabic, vepředu pak někdo přepravoval bojového kohouta v bambusové kleci.
Den první
Už několik hodin jsem seděl v autobuse do Luang Phabangu. V uličce byly do výšky opěradel narovnané padesátikilové pytle rýže s obrázkem mravence. Na střeše nebyly jen proto, že na ní se už tyčila hora banánů a ananasu a autobus tak zvenku připomínal panelák, který projel džunglí. Na zadních sedadlech bylo několik pípajících krabic, vepředu pak někdo přepravoval bojového kohouta v bambusové kleci. Podle mapy to z Vang Viengu, odkud jsem ráno vyrazil, vypadalo na krátkou cestu, ani ne dvě stě kilometrů. Silnice byla navíc vyasfaltovaná, zdálo se, že cesta by neměla činit vážnějších problémů. Jenže to nebyla silnice, ale horská dráha, jedna zatáčka za druhou, do kopce a hned zase dolů, takže autobus spíš stál než jel. Chyběl jen nějaký ten looping.
Po devíti hodinách jsme dorazili do Luang Phabangu. Autobusy staví na kraji města, několik kilometrů od centra a na cizince se hned vrhne místní ubytovací mafie. „Čistá nová guesthouse v uprostřed město, zadarmo doprava, taky voda na pití zadarmo, dva dolary jenom,“ přemlouval jeden. Znělo to docela rozumně, a tak jsem se nechal přesvědčit. Nahaněč zajásal, naložil mě do jednoho z nejpomalejších tuk-tuků na světě a odvezl do guesthousu. Nebyl sice „v uprostřed město“, ale jinak nelhal.
Den druhý
Ráno mě probudil řev motorek pod okny–guesthouse stál přímo na hlavní ulici. Když už jsem byl vzhůru, využil jsem příležitosti a vydal se podívat na žebrající mnichy. Ti vždy časně zrána vyrazí z klášterů, aby si vyžebrali svůj denní díl rýže. Je to rituál velmi fotogenický a tak není divu, že mnichy na jejich obchůzce vždy provází pár zuřivých fotografů. K nim jsem se onoho rána přidal. Najít žebrající skupinu není jen tak, časy se každý den trochu liší. Já měl však štěstí. Že jdu správným směrem ve správný čas jsem poznal podle zvyšující se hustoty prodavaček almužen speciálně připravených pro turisty–to aby i oni mohli mnichům něco dát. Ale mně tohle už připomínalo krmení divé zvěře v zoo, a proto jsem nic nekoupil, radši jsem navinul prázdný film, vyměnil baterky, a pak už držel spoušť a připadal si jako fotograf z National Geographic.
V Luang Phabangu nejsou žádné obrovské chrámy nebo jiné megalomanské stavby, je „jen“ přímo nasáklý koloniálním šarmem. Díky tomu byl před několika lety zařazen mezi památky pod ochranou UNESCO. Říká se, že je to nejvíce laoské město v Laosu, a je to pravda. Většinu jeho obyvatel netvoří Vietnamci, ani Číňané jako jinde v zemi. Nemusíte být ani příliš všímaví, abyste poznali, že místní obyvatelé jsou nějak víc v pohodě než v ostatních městech. Až na pár nabručených mizerů má Luang Phabang každý rád, aniž by vlastně věděl proč.
Protože ve městě nejsou žádné „skutečné památky“, nejlepší je se jen tak bezcílně procházet a nasávat atmosféru–a to jsem také udělal. Břehy obou řek, Mekongu a Nam Khanu, lemují rozpadající se francouzské vily, které jako by se každou chvíli chystaly sklouznout do řeky. Pár obyvatel své domy opravilo a otevřelo v nich bary a restaurace pro cizince. Můžete si tam dát whisky za osm dolarů, za víc, než byl můj denní rozpočet. Ale ta atmosféra. Na stropech se líně otáčejí větráky, slunce dovnitř svítí skrz dřevěné žaluzie na oknech, chybí jen Humphrey Bogart v bílém saku a s cigárem v koutku.
Uprostřed města je kopec Phou Si. Na jeho vrcholu je nehezká pagoda, ale hezký výhled na západ slunce, a tak jsem se na něj večer vyšplhal. Zatímco jsem čekal, dal se se mnou do řeči místní mladík, představil se jako Nong. Uměl docela dobře anglicky, takže po nezbytných otázkách, odkud jsem a jak dlouho jsem v Laosu, jsem se dozvěděl, že byl čtyři roky mnichem, teď už několik měsíců musí pracovat a že je to nic moc. „Možná budu zase mnichem,“ uvažoval. Pak se zeptal: „Byl jsi už u vodopádů? Nebo v jeskyních Pak Ou?“ Asi mi chtěl prodat výlet s jeho cestovní agenturou. Řekl jsem, že zatím ne, ale že si zítra půjčím motorku a zajedu se na ně mrknout. Ani se mě nesnažil přesvědčit, že jeho výlet bude lepší a levnější, ale můj plán hned rozmetal: „Zítra nemůžeš nikam jezdit, zítra jsou suang heua, závody lodí, támhle dole na řece,“ ukazoval, „musíš zůstat tady.“ Slunce zapadlo. Seběhl jsem z kopce a zamířil k nočnímu trhu. U stánku jsem si dal salát z papáji a krabího džusu a laoskou kávu, která je vždy tak silná, že sotva teče a nedá se pít bez cukru.
Den třetí
Závody lodí! Prodavači plyšáků, přepálených cédéček s thajským popem, falešných levisek a občerstvení rozložili kolem řeky své stánky. K vidění byla i místní varianta střelnice–místo růží nafukovací balónky, vzduchovku nahradily šipky. Po nábřeží se již od rána procházela spousta lidí, sotva se dalo proklouznout. A to měly závody začít až kolem jedné odpoledne! Takže nám zbývá dost času, abychom si vysvětlili, proč se závody lodí vlastně konají.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o záminku pro chlastání místní pálenky láo-láo. Závody však mají dlouhou tradici a ještě v nedávné minulosti byly doprovázeny polonáboženskými rituály, které byly snad důležitější než závody samy. Dodnes mnoho Laosanů věří, že řeky obývá naga, podivné stvoření, cosi mezi drakem a hadem. Tato monstra se prý v období dešťů stěhují do zaplavených rýžových polí. Aby je mohli zemědělci na konci období dešťů zorat, musí vylákat nagu zpět do řeky–a právě k tomu slouží závody. Po socialistické revoluci se laoská vláda pokusila náboženskou stránku odstranit a celkem se jí to podařilo. Snad nejlépe to dokládá fakt, že ač období dešťů končí na přelomu října a listopadu, lodě v Luang Phabangu závodily v polovině srpna.
Jak se blížila jedna hodina, dav u řeky houstnul. Někteří diváci vyšplhali na zeď podél nábřeží, ti smělejší (a já mezi nimi) se odvážili po příkrém břehu až dolů k vodě, kde každou chvíli hrozil pád do rozbahněné řeky. Místní politická elita měla vlastní luxusní tribunu s obrovskými koženými křesly a kordónem po zuby ozbrojených policistů.
V půl druhé vystartovaly první dvě lodě. Diváci skákali, zuřivě povzbuzovali, lodě kolem jen prosvištěly. Aby ne, každá měla asi čtyřicet veslařů, dva kormidelníky a jednoho flákače, který se jen vezl na přídi a řval rytmické „Uaaaa! Uaaaa!“ Za pár minut se vracely proti proudu zpět na start, již volným tempem, posádka zbytečně neplýtvala silami před dalším závodem.
Když jsem lezl dolů, ani jsem netušil, jak dobré místo jsem si vybral. Stál jsem přímo v základně červeného týmu! Lodě při cestě zpět vždy na chvíli zakotvily, podávalo se občerstvení: voda, thajský nápoj pro atlety Electrolyte, Red Bull a cigarety. Svůj první závod červení prohráli, ale i tak se při návratu na start dočkali mohutných ovací svých fanoušků. Když pak v dalším zvítězili, nadšení neznalo mezí.
Po několika závodech jsem se vyškrábal nahoru na nábřeží, chtěl jsem udělat pár fotek z nadhledu. Ale hned mi bylo jasné, že má snaha bude marná. Na zeď jsem se už nevešel a přes hradbu diváků bych toho moc nevyfotil. Všimnul jsem si, že stánky se zmrzlinou a provizorní kavárny se těší snad větší pozornosti než samotné závody dole na řece. Takže i když původní význam závodů vyprchal, stále zůstávají společenskou–když už ne náboženskou–událostí jako kdysi. Kolem mě proudily davy lidí a jako kdekoli jinde v jihovýchodní Asii pobíhaly všude spousty dětí, mezi nimi asi čtyřletá holčička oděná v slavnostních bílých šatech s plastovým kulometem v rukách a sveřepým výrazem ve tváři.
Ani mě nepřekvapilo, že vyhlášení vítězů pozdě odpoledne většina diváků nevěnovala pozornost. Ostatně mnoho jich odešlo dávno předtím. Zájmu také nepomohl prudký liják, který se spustil krátce po posledním závodě. Jediný, kdo vyhlášení věnoval pozornost byla politická elita na své zastřešené tribuně. Aby ne, odehrávalo se jim přímo pod nosem.
Den čtvrtý
Ráno jsem si půjčil motorku, usmlouval slevu jeden dolar a vyrazil směrem na východ k vodopádům Kouang Si. Jsou od města něco přes dvacet kilometrů. Skrz hory k nim vede červená bahnitá cesta s rozpadajícími se mosty s dírami tak velkými, že by jimi propadnul i menší náklaďák. Po čtyřiceti minutách jízdy a několika vesnicích horských kmenů jsem dorazil na místo. Nechal jsem motorku na snad jediném placeném parkovišti v Laosu a kolem plotu s nápisem „Tygr kouše, pozor na prsty!“ vystoupal k vodopádu.
Hukot, vodní tříšť, několik pater, celkem šedesát metrů, všude kolem džungle. Kouang Si není ani zdaleka největší vodopád v Laosu, ale rozhodně je jeden z nejmalebnějších. V jezírku přímo pod vodopádem je zakázáno se koupat, to aby nikdo nerušil pohled na tu krásu. Tygr se neukázal, ani když jsem šel zpátky, možná kdybych strčil prsty dovnitř. Zpátky jsem jel stejnou cestou, jiná možnost nebyla, ale vypadala nějak jinak a pohled z posledního kopce na Luang Phabang pode mnou, to byla prostě nádhera.
Bylo skoro poledne, na trhu jsem si koupil „Sandwich Lao“, natankoval dva litry červeného benzínu ze sudu, přejel řeku, minul budovu rádia Luang Phabang a po Route 13 (něco jako Route 66 ve Spojených státech) se vydal na západ, k jeskyním Pak Ou. Jsou v kolmé skále, která se tyčí přímo z Mekongu. Nevede k nim žádná silnice, z vesnice na protějším břehu se musí lodí. Již po několik staletí se používají jako sklad vyřazených sošek Buddhy, těch, které byly uznány příliš poškozenými, nebo těch, které musely udělat na oltářích místo novějším.
I když výlet z Luang Phabangu k jeskyním je snad nejoblíbenější, tu hodinu, co jsem si prohlížel tisíce pavučinami pokrytých a zaprášených Buddhů, kteří jako by se dívali na rychle plynoucí řeku, jsem tam byl sám. Převozník spal na přídi své lodi, opuštěnou atmosféru rušil jen hovor dvou hlídačů a jejich puštěné rádio, celá scéna ale byla o to podivnější.
Večer jsem vrátil motorku, zaplatil účet za pokoj a zabalil si věci. V Laosu jsem měl před sebou již jen dva dni plavby nákladní lodí proti proudu Mekongu, a pak mě čekal návrat do Thajska.
Nahrávání ...
