Původně jsem si myslel, že psát o Berlínu jako takovém nemá cenu. Je
to prostě jenom další město. Nicméně nakonec si to přeci jen neodpustím.
Berlín totiž rozhodně není zajímavý jenom tím, kolik se tu
nachází klubů.
Zatímco Paříž i Londýn už jsou dávno města, která mají v Evropě
zvuk, o Berlínu mají kroniky první záznam v roce 1273. Existovaly zde
vesničky Kölln a Berlín. Ty se spojily ve čtrnáctém století, aby se
společně bránily před nájezdníky z východu.
Osud, i když spíš dobré umístnění měl za následek, že z malé
vesnice se stává sídlo Fridricha Hohenzollernského, kurfiřta, který měl
jeden ze sedmi hlasů, které volily císaře Svaté Říše římské. Berlín
se začal rozvíjet a tímto osudným okamžikem se město dostalo do
běhu dějin.
Z malých vesniček se stalo město, které je domovem pro 3,3 milionu
obyvatel. Nicméně po třicetileté válce a moru, který zde propukl, mělo
město zhruba sedm tisíc obyvatel. O 150 let později se díky silné
imigraci ze zemí, kde byli stíhani protestanti katolickou církví, počet
obyvatel rozrostl na 150 tisíc. Za dalších dvě stě let již v Berlíně
žije přes tři miliony obyvatel.
Historie Berlína se rychle pohybovala vpřed, nejen co se týče počtu
obyvatel. Z malé vesnice, která ležela kdesi v divočině, se stalo město
silného státu (od začátku devatenáctého století Pruského království,
od roku 1871 Německa), s kterým jsou dějiny dvacátého století
neodmyslitelně spojené. Berlín i dnes jasně ukazuje, jaké že divné to
minulé století vlastně bylo.
Na východě Berlína je rozlehlý les Grunewald, v kterém se nechází
snad nejvyšší výškový bod tohoto města. Výšlap na něj je poměrně
příkrý a pod nohoma má člověk poměrně hodně metrů krychlových
materiálu. Přesnější je spíš suti, která musela být někam odvezena
z rozbombardovaného Berlína po druhé světové válce. Velká část trosek
pochází z Postupimského náměstí a jeho blízkosti, kde ještě stále
není po spojení obou Berlínů vše zastavěné. Například se zde staví
muzeum na místě bývalého vězení Gestapa, které má zastřešit výstavu
nejen o této Státní tajné policii – Topografie teroru. Ta přebývá
zatím venku, což ji v podzimních (nedávno spíše zimních) dnech na kráse
moc nepřidává, jelikož člověka mrazí pro jistotu hned dvakrát.
Dál na jihovýchod v tichosti spočívá nedávno zavřené letiště
Tempelhof. Klid je akorát přerušovaný kluby, který v noci ožívají. Kde
dnes ničí ušní bubínky dunivé basy, ohlušovaly Berlíňany bezmála rok
v letech 1948 a 1949 motory letadel, která zásobovala Rusy zablokovaný
Západní Berlín. Dnes má snad z této plochy být veliký park.
A když obrátíme pozornost ještě na chvíli do samého srdce Berlína,
objevíme zde na Muzejním ostrově další nezastavěnou plochu. Zde dříve
stával palác královské rodiny, který byl po druhé světové válce
stržen, jelikož podle vládnoucí ideologie představoval symbol německého
imperialismu. Místo něho v sedmdesátých letech vyrostla budova z oceli,
betonu a skla – sídlo parlementu Německé demokratické republiky. Ta pro
změnu nepřežila po pádu sovětského bloku. Mnozí Berlíňané prý
doufají, že, stejně jako neuvěřitelné množsví dalších staveb, bude
královský palác znovu postaven.
Takové dvacáté století ukazuje Berlín, který měl tu smůlu, že se
necházel v centru dění. Možná by město uvítalo, kdyby bylo malé a
nevýznamné, jako bylo v počátcích. Dnes je to historicky i turisticky
velmi zajímavé město. Podobných zajímavých pomníků je v Berlínu
bezpočet. Ale za jakou cenu.
