Nepochopený

23. 12. 2001 | | Nezařazené

To jsem si dnes zase krásně popovídal a báječně se pobavil se svými kamarády. Jsou k nezaplacení. Můžu jim říct všechno, rádi mě vyslechnou a poradí. Jsem s nimi neskonale šťastný!

To jsem si dnes zase krásně popovídal a báječně se pobavil se svými kamarády. Jsou k nezaplacení. Můžu jim říct všechno, rádi mě vyslechnou a poradí. Jsem s nimi neskonale šťastný! Nerad vzpomínám na ty časy, kdy jsem je ještě neznal. Býval jsem sám, smutný a často mě ničily deprese. Sedával jsem strachy schoulený v rohu obýváku, cítil se nepotřebný a nikoho nezajímající. Taky jsem hodně kouříval. Když na mě přišly pesimistické nálady, tak i tři krabičky denně. Ale s tím je teď konec, nechci umřít, naopak chci žít co nejdéle a být co nejčastěji s novými přáteli.

Je jich osm a každý z nich je úplně jiný. Ne že by byl jeden horší a jeden lepší, všechny je mám rád stejně. Pouze mají jiné vlastnosti a zvyky. Každý mě potěší jiným způsobem.

Neobrátil jsem se k nim zády, ani když mě kvůli přátelství s nimi opustila manželka.

Nikdy je neměla ráda a nechtěla o nich ani slyšet. Kolikrát jsem jí začal vyprávět, co jsem s nimi všechno zažil, ale ona jen hystericky křičela, ať mlčím, protože ji to děsí. Nechápal jsem, proč je tak zlá.

Chtěl jsem si k nám kamarády pozvat na Vánoce a prožít s nimi tyto nádherné svátky. Týdny předem jsem přemýšlel, jak pěkně prostřu naše nejkrásnější kusy nádobí, zapálím svíčku uprostřed stolu, připijeme si archivním vínem a budeme slavit narození Ježíše.

Měl jsem pro ně dokonce nakoupené dárky, pečlivě zabalené a schované v nejspodnější poličce skříně, aby je nikdo nenašel. Radostně se mi hlavou honily představy, jak kamarádi dárky rozbalují a jeví z nich upřímné potěšení. Nesmírně jsem se na ten okamžik těšil! Když jsem však manželce oznámil, že nás navštíví a požádal ji o osm porcí štědrovečerní večeře navíc, zrudla vzteky, vynadala mi do bláznů, sbalila si věci a navždy odešla. Nechtěla je vůbec vidět. Nechápala mě. Moji kamarádi však nezklamali, a ten večer s nimi byl jeden z nejúžasnějších v mém životě.

Už jsem toho s nimi tolik prožil! Nedávno jsem rozbil prasátko a za našetřené peníze je pozval do kina na historický film. Bylo mi do breku při pohledu na ně, jak radostně jásají a děkují mi. Obsadili jsme místa v první řadě, abychom dobře viděli. Nechápu, proč na nás lidé tak zírali, když jsme si povídali. Jako by v životě nepoznali kamarádství. Nutno říci, že lidé tímto upřímným vztahem opovrhují. Mé společníky přehlížejí a dělají, že je nevidí. Proto se také s nikým jiným než s nimi nebavím. Skvěle si vystačíme. Sousedi si o mně myslí, že nejsem normální, proto je nezdravím.

Z práce mě vyhodili již před rokem. Prý pro nevysvětlitelné chování. Nevím, co je tak nevysvětlitelného na tom, že jsem občas brával kamarády s sebou. Vždy jsem je poučil, ať jsou zticha, klidně sedí a neruší. Nikomu nemohli vadit! Ale mně je to fuk. Stejně jsem si tam s nikým nerozuměl.

Nechápe mě ani má vlastní matka. Když jí o nich vyprávím, jen se divně šklebí a schválně přechází na jiné téma. Od té doby, co mě opustila manželka, mě často navštěvuje a stará se o mě. Dokonce mě donutila z nějakého pro mě neznámého důvodu chodit na návštěvy k doktorovi. On je to moc hodný pán, povídá si se mnou o kamarádech. Někdy je beru tajně s sebou. Schovají se za pohovku a tiše naslouchají.

Včera mi pan doktor doporučil, abych se přestěhoval. Nebyl jsem proti, změna prostředí mi přece jenom prospěje. Tak jsem si sbalil věci, opustil svůj byt a jak jsem dnes ráno zjistil, bylo to správné rozhodnutí. Obývám teď útulný pokojík, ve kterém mám bílou kovovou postel, bíle povlečené, voňavé peřiny a na sobě nosím bílé pyžamo z nepříjemně hrubého plátna. Z oken sleduji, jak se ostatní pacienti procházejí po parku, a přitom si povídám s kamarády. Teď bydlím tady v psychiatrické léčebně. A kamarádi? Ti bydlí stále v mé hlavě.

Mohlo by tě zajímat: