Neuvěřitelný příběh, který se ovšem skutečně stal
NezařazenéTen den, kdy se začalo vše odehrávat, už si vlastně ani nepamatuji. V podstatě to odstartovalo velice nevinně. Seděla jsem ve svém tmavém, melancholickém pokoji plná nadšení i nenávisti, prohánějíc si myšlenky různého druhu i důležitosti svou nervovou centrálou. Nedá se říci, že bych ten den dospěla k jakýmsi závažným či důležitým výsledkům, ale k něčemu to přece jen bylo.
Ten den, kdy se začalo vše odehrávat, už si vlastně ani nepamatuji. V podstatě to odstartovalo velice nevinně. Seděla jsem ve svém tmavém, melancholickém pokoji plná nadšení i nenávisti, prohánějíc si myšlenky různého druhu i důležitosti svou nervovou centrálou. Nedá se říci, že bych ten den dospěla k jakýmsi závažným či důležitým výsledkům, ale k něčemu to přece jen bylo. Jistě by se hned každý zeptal na ty úžasné závěry, ale vlastně to ani nemohu shrnout. Důležité bylo, že jsem neprožila ten den v nicotě.
Možná každý si v jistém okamžiku uvědomí, že je vlastně naprosto malým tvorem, který ještě nikdy nic zásadního nedokázal. A tak i já měla takovéto pocity, které mě sužovaly na duchu i těle. Tentokrát jsem si řekla „DOST“. Přeci si nemohu celý život jen nalhávat, že jsem jen průměrná lidská bytost, která nemá nárok na to, aby vynikla. Rozhodla jsem se, že musím žít, nechat svět v dáli za sebou a ukázat všem, kdo jsem a co si zasloužím. Chtěla jsem postavit dům, zasadit strom, najít nenalezené a pochopit nepochopené. Dalo by se to nazvat vzbouřeným mládím, možná neklidnými hormony v období pubertálním či zásadním pochopením vlastní situace. Ani dnes nevím, co se vlastně stalo, ale vím, že jsem chtěla „pryč“. Pryč z obyčejných věcí, pryč od zásad a tradic, prostě pryč. Směrem zatím neprobádaným, krásným a lákajícím, vzrušujícím až zakázaným.
Můj vlastní svět mi byl již příliš znám, sužoval mě a omezoval. Mé každodenní povinnosti, strasti i slasti bývaly již jen rutinou. Obyčejným opakováním, jako abeceda pro prvňáčky, Mozart pro klavírního virtuóze či učivo 6. třídy pro středoškolského kantora. Snad nic již nebylo překvapením, ani sny neosvěžovaly mého ducha a neprohlubovaly mé poznání. V té době vzpomněla jsem si já, mladá a nezkušená, na velikána českých dějin, mistra psaní a učitele národa Jana Ámose Komenského. On jednou pravil, že člověk nemůže žít, dokud neprobádá země sousední. Rozhodla jsem se vyslyšet jeho rad, okusit ovoce z vedlejší mísy a sama zjistit, jak se věci mají.
V tom okamžiku začala má honba za cílem. Cílem vzdáleným, již od dávných věků opěvovaným, ačkoliv zcela odlišným, přesto částečně s mou rodnou zemí spojeným. Kdo tam nebyl, nepochopí a kdo tam byl, ten možná pochopil, a nebo taky ne.
Moje cesta poznání, má „akce“, se každou minutu nezadržitelně blížila. Čím více lidí, známých i kamarádů mě od toho odrazovalo, tím více jsem byla rozhodnuta. Snad jediná osůbka v celém mém světě mě podpořila. Nemohla jsem ji zklamat! Sama jsem byla rozrušena, ba vystrašena, nevěděla jsem, co mě čeká, ani zda mohu přežít. Ani v den, kdy jsem zaplatila svou letenku do Pekingu, nevěděla jsem, zda skutečně odjedu.
Každý den jsem musela podstupovat debaty o detailech své cesty se svými rodiči. Ale co jim odpovědět, když jsem ani já sama nevěděla co bude? Alespoň můj fiktivní spolucestující Luděk je uklidňoval. Realita byla ovšem někde trošku jinde. Jela jsem sama. Srdce mi bušilo jako o závod při pomyšlení, kde budu a jak to dopadne. Přestávala jsem věřit ve vlastní sílu, modlila jsem se za člověka, který by mě na mé cestě doprovodil. Nebylo by to báječné sdílet s někým takový úžasný zážitek?
Nastal den „D“! Bylo 14. 6. 2002 brzo ráno a já si konečně začala pakovat vše potřebné. Ovšem co je vlastně potřebné? Co nesmím zapomenout a na co už jsem zapomněla? Co vyřadit, když se tam všechno nevejde? Žaludek jsem měla sevřený jako při návštěvě zubního lékaře, hlavu v oblacích jako na prvním rande a mé tělo se jen celé chvělo. Pocit napětí i štěstí, to vše se ve mně míchalo a bouřilo. Posledních pár minut, polibků a rozloučení. Klaply za mnou dveře. Teď jsem konečně byla ve světě. Sama na vlastních nohou jako nikdy předtím. Dýchala jsem zhluboka, srdce mi divoce bilo a nemohla jsem zadržet své bláznivé myšlenky. S každým krokem směrem dolů jsem byla uvolněnější, přitom napjatější, byla jsem veselejší a zároveň smutnější, chtělo se mi smát i brečet, tancovat a křičet. Byla jsem tak zmatená…
Těsně před hlavními dveřmi našeho domu jsem se na minutu zastavila. Měla jsem pocit jako by to trvalo celé roky. Rozhodovala jsem se, zda skutečně jít, a nebo to vzdát. Stejně mi nikdo nevěřil, že pojedu do té země tisíce čajů, rýže a znakového písma. Mohla jsem se klidně otočit a druhý den jít do školy i do práce. Nemohla jsem podrazit sama sebe. Musela jsem se překonat! Nemohu se přeci celý život skrývat za svou rodinu, za svůj plášť, musím jít. Otevřela jsem dveře a vyšla v sychravé, studené letní ráno. S břemenem na zádech směřovala jsem k vozidlu…
Dalo by se říci, že nic není tak vzdáleno, jak by se mohlo zdát. Člověk jen musí otevřít své oči a uši všemu, co se kolem děje. Naslouchat, pozorovat, přemýšlet a vyhodnocovat.
Uplynulo jen pár okamžiků, v realitě však tisíce vteřin, a já se po tiché cestě ocitla před obrovskou budovou. Hrozivý zjev a pokus o moderní architekturu, všude kolem stovky či tisícovky vrčících plechových příšer a neustále se kolem vás prohánějící bytosti skoro jako pečliví mravenci. Běhají, nosí, tahají. Skoro bych si dovolila tvrdit, že mají jistý cíl. Já jsem ostatně taky ten den měla cíl, jen jsem si nebyla jistá, zda je to skutečně ten pravý ve správný okamžik.Nemyslím si totiž, že zrovínka já bych byla výjimkou a občas prostě nešlápla vedle.
Spásná duše, co mě doprovázela k odletu začínala již pomalu vypadat zoufaleji než já. V takových situacích, ať už je stav vaší duše seberozervanější a zmatenější než Máchova nátura, stále musíte myslet více na ostatní než na sebe, což je vskutku v dnešním automatizovaném světě skoro zoufalý výkřik do tmy. Musím to však vyslovit, neboť stále doufám, že to může ovlivnit alespoň jednoho člověka na celém světě. Nemůžeme se přece k životu stavět naprosto nečinně a zanedbat úplně všechno. O co by byl svět krásnější a úžasnější, kdyby každý sám za sebe zachránil jednu věc, rostlinu nebo zvíře. Nicméně v danou chvíli to nebyla ani tak láska k světu, co se ve mně ozývalo, nýbrž spíše svědomí, strach, zoufalství a vzpomínky. Kladla jsem si stále dokola a s větší intenzitou a výstražností otázky o příštích dvou měsících. Co se skutečně stane? Sama jsem nevěřila, že vše bude tak „úplně v pohodě“ jak jsem tvrdila všem okolo.
Nahrávání ...
