Země kolem ubíhá v pomalém rytmu, jak velbloud našlapuje a houpavou chůzí ukrajuje kus po kuse z naší cesty. Vzduch kolem působí dojmem jako by se ani nehýbal a písečné duny se na obzoru ztrácejí v jednolitou písečnou krajinu. Zatímco chytré zvíře se lehce pohybuje na okraji dun, kde se mu jde nejlépe, odhrnuji si prameny vlasů z tváře a čistím rty od písku. Mou tvář zdobí typický marocký šátek, obmotaný kolem hlavy tak, aby působení tepla a všudypřítomného písku bylo pro mě co nejsnesitelnější. Youssef, vedoucí na dlouhém provaze velblouda, na kterém jedu, se na mě otočí a z tmavé tváře vykouknou bílé zuby.
„Jmenuje se Fakir, je mladý, hodný, ale někdy kouše,“ povídá mi dokonalou francouzštinou. Zamlaskáním a trhnutím provazu jej popožene k rychlejšímu pohybu. Fakir se prohne, natáhne dlouhý krk a s hlubokým hrdelním zvukem znatelně natáhne krok. Zahledím se na bosé nohy, jimiž se Youssef pohybuje v písku ladně jako šelma. Popravdě, já se v písku během chůze neohrabaně bořila, takže mě taková podívaná bez nadsázky fascinuje. Všimne si mého pohledu, podívá se na mě už bez úsměvu a několik vteřin si hledíme do očí. V těch jeho vidím hrdost, sílu a také to, že české ženy se mu, ostatně jako většině mužů v Maroku, velmi líbí.
Duny písku působí uklidňujícím dojmem, sleduji zlatou barvu všude kolem, tyrkysově modré nebe a tu a tam v písku vidím stopy po obrovských pouštních broucích. Občas zahlédnu i podivně protáhlou stopu, která by snad mohla patřit písečným hadům, což mě vždy naplní obavou. Žije zde totiž také mimo jiné zmije růžkatá, která patří mezi nejnebezpečnější hady. Naštěstí má dost rozumu a své růžky vystrkuje někde jinde.
Během noci zvládneme zmoknout hned čtyřikrát
Sahara je jedním z míst, která máme na programu našeho poznávacího zájezdu do Maroka. Je největší pouští světa a svou rozlohou 9 milionů kilometrů čtverečných zaujímá téměř stejnou plochu jako Čína nebo USA. Nenechme se však mýlit ohledně jejího povrchu. Pamatuji si, jako malá jsem si vždy představovala velbloudy, písečnou poušť a exotický orientální svět. Myslela jsem si, že pro poušť je synonymem zlatý písek, což rozhodně neplatí. Většinu jejího povrchu tvoří kamenitá poušť (skalnatá, oblázková nebo hlinitá) a jen menší část zabírají pouště písečné. Příkladem je Erg Chebbi, magická krajina, kde se právě nacházíme. Celou oblast tvoří posunující se písečné duny, které dosahují výšky až 150 metrů. Místo je fascinujícím rájem fotografů – duny totiž mění během dne barvu, a tak je můžete vidět v odstínech růžové až po krvavě rudou.
Ohlížím se za sebe a pozoruji vlnící se karavanu velbloudů. Když se otočím zpět, už vidím stany s barevnými koberci, které se z ničeho nic objevují před námi. Náš cíl – pouští oáza. Za několik desítek minut už sedíme na kobercích, posloucháme bubny a vyměňujeme si úsměvy s našimi marockými hostiteli. Velbloudi polehávají kolem a u našeho stolu se objevují první dobroty. „Maroko … is good?“ ptá se mě další mladík lámanou angličtinou, netušíc, že spolu se domluvíme i francouzsky. Masové kuličky v pálivé omáčce se zeleninou pronikavě voní a okamžitě se přidávají na seznam výborných jídel, která jsme v Maroku měli šanci ochutnat.
Hvězdy se třpytí na nebi, hudba stále hraje a já si připadám jako v pohádce z Tisíce a jedné noci. A víte, jaká je další mýlka týkající se pouště? Že v ní údajně neprší. Během noci zvládneme zmoknout čtyřikrát, přičemž naposledy už nám dojde trpělivost a zůstáváme spát v obrovském plátěném stanu, kde nám společníky dělají nejen hrdí pouštní muži, ale také obrovští černí brouci. Ale to dobrodružství za to stojí!
