Mrzelo vás, že jste nebyli mezi pozvanými na Žofíně, kde se před začátkem semestru oslavovalo 50. výročí založení školy? 6. října jste měli možnost, tentokrát však bez rautu, vidět opakování slavnostního koncertu přímo v Nové aule na Žižkově. V půl osmé večer zaplnili příchozí aulu asi ze tří čtvrtin. U vchodu sboristky rozdávaly programy zbylé z Žofína; vstupné bylo dobrovolné.
Mrzelo vás, že jste nebyli mezi pozvanými na Žofíně, kde se před začátkem semestru oslavovalo 50. výročí založení školy? 6. října jste měli možnost, tentokrát však bez rautu, vidět opakování slavnostního koncertu přímo v Nové aule (Naula) na Žižkově.
V půl osmé večer zaplnili příchozí aulu asi ze tří čtvrtin. U vchodu sboristky rozdávaly programy zbylé z Žofína; vstupné bylo dobrovolné. Neodpustím si podotknout, že na přednášky některých vyhlášených školních bavičů bývá Naula nacpaná k prasknutí. Hodně mých známých ze školy o koncertu nemělo ani tušení, a pokud se o něm nějakým způsobem dověděli, považovali v řadě případů svou účast za nepatřičnou. Že by relikt ze střední, potažmo základní školy, kdy povinná docházka na akce pořádané školou vzbuzovala nechuť až odpor?
Vedle studentů, absolventů a příbuzných aktérů dorazili na koncert i pedagogové, kteří Žofín buď nestihli, nebo se ho nemohli nabažit. Program večera sestával ze tří pásem: vystoupení smíšeného pěveckého sboru, komorního orchestru a folklorního souboru Gaudeamus.
S akademickým zpožděním událost zahájila prorektorka pro zahraniční styky a public relations doc. Bronislava Hořejší, která omluvila neúčast paní rektorky a nezapomněla zmínit, že doc. Jaroslava Durčáková byla spoluzakladatelkou souboru Musica Oeconomica Pragensis (sdružuje smíšený sbor a komorní orchestr). Na pódiu zapuštěném v podlaze Nové auly se poté seřadili členové pěveckého sboru. Jeho ženská část měla početní převahu a byla samozřejmě krásnější. Mezi muži vyčníval docent Spirit–vzrůstem, hlasitostí projevu a odlišnou barvou notových desek, jinak umělecký a organizační vedoucí.
Ani jsem netušila, kolik mých známých páchá uměleckou činnost. Nebudu se pokoušet rozebrat jednotlivé kousky, které početné těleso pělo, jisté je, že mi chvílemi po zádech běhalo příjemné mrazení, způsobené libými tóny v harmonii vyluzovanými. Vystoupení zakončila doc. Hořejší, hrnoucí se na pódium s kyticí, o níž všichni předpokládali, že je určena sbormistryni Martině Kvěchové (střídala se ve vedení s Kryštofem Spiritem). Ale chyba lávky, kytici spolu s polibkem obdržel doc. Spirit, prý k významnému životnímu výročí. Ten pak galantně bez mrknutí oka předal květ do rukou sbormistryně.
Pěvecký sbor pak odkráčel a nastoupil komorní orchestr. První, druhé housle a ještě několikero houslí, klarinety, příčné flétny, hoboj, cello, basa, trubky, nerada jsem na někoho zapomněla, a samozřejmě klavír. Ten si pod rukama Andrey Turečkové užil v jedné ze skladeb velké a příjemné sólo, stejně jako v Gershwinovi klarinet Daniela Přibyla. V dirigování se vystřídali ing. Kateřina Blažková, absolventka VŠE a Haig Utidjian, anglický dirigent žijící v ČR.
Po zaslouženém potlesku se začali někteří diváci zvedat k odchodu v domnění, že událost skončila. Mezitím se do auly přitrousila skupinka v krojích. Šlo o členy Gaudeamu, konkrétně o dámský pěvecký sbor a lidovou muziku (housle, příčná flétna, klarinet, basa). Začátek vystoupení zřejmě už dávných absolventek vyvolal na tvářích přítomných čitelné rozpaky. Po úvodní písni se ale scéna vyjasnila a na nudu to nevypadalo. To když přitančila pohyblivá součást souboru a pustila se do divadelně hudebních čísel. Ti, kteří ještě váhali, zda odejít, či zůstat, byli jednoznačně lapeni hrdě si vykračujícími „chlapci hasiči, kteří včera uhasili kurník slepičí“. Publikum se uvolnilo tleskalo do rytmu. Smích vzbuzovaly tanečně ilustrované popěvky jako: „byl jednou jeden, měl chleba s medem, a byla jedna, ta mu ho snědla; já nic nedělám, přec se dobře mám; když jsem pryč, nejsem doma–když jsem doma, nejsem pryč!; já si vezmu Káču, ta má peníze, peníze propiju, Káču vyženu“ apod.
To ale ještě nebyl vrchol večera! Podívaná se stupňovala a rovněž počet účinkujících. Všichni překvapeně zírali na partu tanečníků, kteří se během pěvecké vložky sboru překabátili do rokokových kostýmů–s typickými pumpkami a punčocháči, ve vestičkách a žabó košilích. S bílými parukami, ovívajíce se kapesníčky, vtančili na scénu, aby předvedli téměř muzikálovou choreografii při písni: „já mam blechu na pelechu … leze leze po železe, nedá pokoj až tam vleze“, drbajíce přitom důkladně sebe i kolegy. Mohli jsme se potrhat smíchy. Netrpělivě jsme po tomto kousku čekali, s čím zase přijdou. Tentokrát se za červeného osvětlení začali rojit čerti a jejich výskyt v Nové aule nebral konce, přicházeli stále noví a noví. Spustili na nás: „jsou ty Češi jsou, nic jim není nic po chuti, k práci je nic nedonutí; jsou ty Češi jsou, čerti se radujou!“. Nikoho se to nedotklo a tak rozjařená „Čertovská suita“ sklidila opět ovace. Lidová píseň ožila ve vtipném provedení a spontánní radost z pohybu se podařilo přenést i na diváky.
K oficiálnímu ukončení shromáždění v Nové aule se nikdo neměl, takže Gaudeamus byl sytou tečkou, ne-li žertovně rozprsknutou barevnou kaňkou za slavnostním koncertem.
