Bůh asi neměl co dělat. Již celou věčnost seděl ve své pohovce a sledoval
osudy lidí. Někde i zasáhl, pokud byl dojat pohnutým příběhem – stvořil
zázrak. Sledoval i můj život, ale zasáhl jinak. Po eónech věků vstal a vydal
se do své pracovny – rajské zahrady. Vznesl se opatrně nad písek pod
jabloní, aby nezničil jedinou zbývající Evinu stopu a přistál do husté
zelené trávy. Kolem šuměla zahrada a vnukla mu konečnou představu.
Bůh asi neměl co dělat. Již celou věčnost seděl ve své pohovce a sledoval osudy lidí. Někde i zasáhl, pokud byl dojat pohnutým příběhem – stvořil zázrak. Sledoval i můj život, ale zasáhl jinak. Po eónech věků vstal a vydal se do své pracovny – rajské zahrady. Vznesl se opatrně nad písek pod jabloní, aby nezničil jedinou zbývající Evinu stopu a přistál do husté zelené trávy. Kolem šuměla zahrada a vnukla mu konečnou představu.
Tohle již dělal několikrát. Eva, Trojská Helena, Afrodita … Ještě stále nezapomněl co a jak. Pozvedl ruce nad hlavu a půda pod ním jej poslechla. Vystoupala mu do výše ramen a zrůžověla. Pohladil ji jemnou rukou a jemně ji tvaroval. Zpotil se než dosáhl dokonalosti. Stála před ním, bez rysů, nahá maketa. Bůh se se zálibou podíval ze všech stran a pak pozval svou zahradu, aby dílo dotvořila.
A tak se do vzduchu vznesla tráva, listy, voda z blízkého potoka, jahody, maliny, kůra stromů, pavučina, okvětní plátky sedmikrásky, chmýří z pampelišek, vůně z jabloní, vítr je opatrně vzal a odnesl k ní. A z trávy byly vlasy, z listů uši, voda jí vtekla do žil a jahody jí daly barvu.
Maliny vytvořily rty, jemně rozřízlé ostrou kůrou. Pavučina jí dopadla na vlasy a vytvořila hedvábný závoj posněžený pampeliškovým chmýřím. Nakonec vítr jemně nanesl plátky z okvětí na konečky jejích prstů… A byla.
Bůh jen nevěděl, jak vytvořit oči. Přemýšlel dlouho, až nakonec… Nakonec požádal vítr. Ten se nevzpíral, jemně uchopil oči svého Pána a utrhl je. Nesl je vzduchem opatrně k ní a oči zářily tak, že nikdo nemohl spatřit, jak je konečné vsazuje do připravených jamek.
A Bůh byl slepý. Vytvořil své nejvrcholnější dílo a nemohl jej spatřit. Kdyby ji někdy spatřil, nikdy by ji neposlal ke mně dolů. Vzal by si ji a na náš svět by nadobro zapomněl.
