O bílé noci a bruselských hovorech
CestováníHudba duní ulicemi Bruselu. Hloučky lidí postávají a poslouchají, copak jim to performeři na ulicích nabízejí. Ne, není to obyčejná sobota v belgických ulicích, kdy by se místní zbláznili a vyrazili do města bavit turisty. Dnes je ‚bílá noc‘. Všichni chtějí slavit až do rána a všichni se opravdu až do rána baví. Restaurace a bary mají otevřeno déle než normálně, lidé se usmívají, mávají si a baví se o všedních věcech. Brusel žije každou noc, ale tahle je trochu zvláštní…
Hudba duní ulicemi Bruselu. Hloučky lidí postávají a poslouchají, copak jim to performeři na ulicích nabízejí. Ne, není to obyčejná sobota v belgických ulicích, kdy by se místní zbláznili a vyrazili do města bavit turisty. Dnes je ‚bílá noc‘. Všichni chtějí slavit až do rána a všichni se opravdu až do rána baví. Restaurace a bary mají otevřeno déle než normálně, lidé se usmívají, mávají si a baví se o všedních věcech. Brusel žije každou noc, ale tahle je trochu zvláštní…
Kdy jste naposledy byli v kostele? Myslím vás, co nejste věřící stejně jako já. O bílé noci se mi totiž stalo něco moc roztomilého. Šli jsme s pár přáteli po ulici a přemýšleli, zda bude lepší se najíst u Knopffa nebo raděj Chez Bernard. Najednou Irena zavelela: „Je spousta času, stavíme se v kostele, kam chodím.“ Je to po cestě, navíc na jedné z nejrušnějších ulic módní čtvrti Ixelles (asi něco jako Manhattan v New Yorku – kdyby Sex ve městě natáčeli v Evropě určitě by to bylo v Ixelles). Karmelitský kostel, před nímž postává pár lidí. Raděj si je moc neprohlížím, předpokládám, že to jsou tradiční žebráci. Jaká to ale mýlka!
V skupince asi pěti lidí rozeznávám dvě kutny. Místní mniši jsou Italové, mají roztomilý přízvuk ve francouzštině (bohužel i kdyby ho neměli, s tou mou jim stejně rozumím každé třetí slovo). Jeden drží letáčky s nočním programem a druhý tác s kelímky. Čaj? Ale ne, svařené víno a moc dobré. Irena se s nimi očividně zná, samozřejmě je políbí na tvář (mně jen běží hlavou, jestli se to smí… očividně ano).
Oba se s námi dávají do řeči… pojďte se podívat, za chvíli začíná koncert, teď dobíhá video. Poté, co bratr Giacommo zjistí, že francouzsky to se mnou nepůjde, přepne do němčiny a už mi vysvětluje, jak je super, že jsme se stavili. Zásadní otázkou je, zda se hodlám příští týden účastnit video párty u Ireny. Pod vidinou „Utrpení svatého Antoníčka“ se lehce vykrucuju. Ale v tu ránu mě pokrokový bratr, ostatně říká si sám Frére Jacques, uzemní: „Chceme se koukat na Moulin Rouge nebo Big Fish.“ Nevím, o čem je ten druhý film, ale vzhledem k tomu, že ten první mi rozhodně nábožensky nezní, nebude asi ani tento nijak zásadně puritánský.
Po dvou sklenkách svařáku, poslechu chorálů od Johanna Sebastiana Bacha a prohlídce výstavy, která je v bočních lodích velmi strohého karmelitského kostela, popocházíme za radostmi světskými – jídlem. Celou dobu přemýšlím nad tím, jak jsem vždy církvi křivdil. Jako pravověrný ateista jsem si ji představoval hrozně zkostnatělou. A pár konkrétních zážitků z českých kostelů mi mou tezi jen potvrzovalo. Jenže tady na tom divokém západě to je asi jiné. Ve frankofonním Bruselu je v kostele, který by jinak zanikl, asi pětice italských kněží, kteří se rozhodně nebojí být lidoví a zapojí se i do akce, která je vlastně všelidovou ožíračkou. Bohu podle nich prostě nic lidského není cizí. Teda až na malé výjimky…
Následující den, kdy Brusel usne do své nedělně ospalé nálady (kromě hospod není nic otevřené a opravdu nic se neděje), přemýšlím, jestli jsem někdy předtím mluvil s knězem. Asi ne. Ale bylo to opravdu milé.
Od své kávy se zadívám směrem k baru. Číšník sotva třicetiletý si povídá s paní, zřetelně jde o téměř stálý inventář baru tady na náměstí Jourdan a její věk ani není ke zveřejnění. Jde o hlouposti. O to, kdo se tu včera stavil, o to, kdo má jaké problémy s dětmi, rodiči… prostě všední věci. O tom si s námi včera přece povídali i ti kněží.
Najednou se ke mně otáčí paní od vedlejšího stolu a zapřádá hovor. Nenásilně. Je to jako bychom se znali odjakživa. Zajímá ji kdeco a upřímně, nejde o konverzaci nemám-co-dělat-a-ty-jsi-nejblíž-na-ráně, ale takovou tu jsme-přece-na-pár-minut-sousedé-tak-proč-si-nepopovídat. V Bruselu, ať už s kněžími nebo bez nich prostě není nikdo sám. Ostatně, jak se máte vy?
Nahrávání ...
