O brazilských stereotypech
Nezařazené„A víte, kdy tady máme největší nával?“ zeptal se mne sympatický plešatý pán za přepážkou Citibank na Evropské, když jsem mu podávala dvacet dolarů. Okamžik předtím při vyplňování bankovního formuláře jsem se totiž divila, že podle napsaného čísla účtu mi rovnou diktoval název majitele: Brazilská ambasáda.
„A víte, kdy tady máme největší nával?“ zeptal se mne sympatický plešatý pán za přepážkou Citibank na Evropské, když jsem mu podávala dvacet dolarů. Okamžik předtím při vyplňování bankovního formuláře jsem se totiž divila, že podle napsaného čísla účtu mi rovnou diktoval název majitele: Brazilská ambasáda.
K správné odpovědi stačila chvilka zamyšlení – únor – ano, to byste se divila, kolik Čechů jezdí do Brazílie na karneval! Hm, únor, pozdní tropické léto, dá-li se v oněch končinách vůbec hovořit o čtyřech ročních obdobích. A já blázen se do Brazílie vydávám v „nejtužší zimě“. Ale co naplat – život, respektive škola si nevybírá. Stipendium se kvůli malichernému počasí neodmítá.
Třítýdenní letní univerzita, která mi umožnila cestu na druhou polokouli, nesla název Doing Business in Brazil a konala se 26. 5. – 13. 6. 2003 v Sao Paulu. Pořádala ji prestižní soukromá vysoká škola FGV-EAESP (http://www.fgvsp.br/). Podrobnosti o kurzu lze nalézt na http://www.fgvsp.br/english/international/dbb/.
Brazílie – to je káva, fotbal a karneval. Tři hesla, která jednoznačně identifikují největší latinskoamerickou ekonomiku. Co dalšího víme o 170milionové Brazilské federativní republice, jejíž rozloha je 107krát větší než rozloha ČR? Je to země příliš vzdálená, než aby se tam hromadně jezdilo na rodinné dovolené, a příliš veliká, než aby ji mladí dobrodružní cestovatelé obsáhli během dvou týdnů, které jim povolují laciné valentýnské letenky. A tak nám nezbývá než spoléhat na neúplné a zprostředkované informace. Proto bych vám chtěla povědět něco osobního, co se člověk běžně v novinách či encyklopediích nedočte.
První lekce brazilštiny
V Brazílii se mluví portugalsky, ale případné neznalosti tohoto jazyka se nelekejte – když se naučíte aspoň pár základních výrazů, můžete se docela slušně dorozumět rukama, nohama, angličtinou a španělštinou (v tomto pořadí). Brazilci jsou velmi přátelští a snaží se cizincům pomoci.
Nyní sevřete pravou ruku v pěst a zvedněte palec. Tak, a umíte nejzákladnější gesto pro dorozumívání se s Brazilci: Ano. Dobře. Platí. Všechno v pořádku. To je v pohodě. Díky… Je to velice nakažlivé a velice užitečné gesto, rozšířené po celé zemi a mezi všemi vrstvami obyvatel. Zdvižený palec můžete ještě doprovodit výrazem „Tudo bem?!“, ale v dnešní globalizované době lze klidně použít i „oukej“. (Myslím, že to nezapomenutelné palcové gesto může fungovat jako poznávací znamení lidí, kteří v Brazílii nechali kousek života.)
Bacha na kejhák!?!
Nemluvit o zločinnosti nejde, zvlášť jde-li o Sao Paulo. Před odletem mne maminka i všichni (její) známí varovali: Dávej na sebe pozor, Brazílie je velmi nebezpečná země! Také při brouzdání internetem jsem se zatoulala na stránky plné výpovědí přepadených a oloupených turistů, až mi z toho vstávaly vlasy na hlavě. Měla bych si s sebou vzít slzný plyn, blesklo mi hlavou, když jsem se dozvěděla, že Sao Paulo patří mezi pět nejnebezpečnějších měst na světě. Na obranný sprej jsem sice nakonec zapomněla, ale falešnou peněženku jsem s sebou pro jistotu měla.
A vlastní zkušenost? Jakoby ve dvou extrémech. Na jednu stranu mi zní v uších doznání domorodého Ricarda, že neustále nosí v kapse bankovku v hodnotě stokoruny: „Your life is worth ten reais.“ Ani všudypřítomné zamřížované vstupy do obytných domů večernímu chodci na optimismu nepřidají, natož když ho paní domácí neustále nabádá, že se z diskotéky nemáme vracet pěšky, ale že si musíme vzít taxíka. A že řidič zamkne dveře vozu ihned, jakmile nastoupíme? To je přeci naprosto normální, nebo snad chcete, aby vás při čekání na křižovatce někdo pošimral kudlou? Ještě bych si mohla vzpomenout na příběh „jedna paní povídala“. Mamince jiného Palisty kdosi před nákupním centrem přiložil pistoli k hlavě a zmizel s autem i penězi. Abych dokončila výčet, přidám příhodu podsaditějšího spolužáka, na kterého si dovolil chlapík s nožem v Riu de Janeiru. Když pak svědkové ve třídě vyprávěli, jak mu Dean dal jednu do nosu, oslavovali jsme ho jako velkého skromného hrdinu.
Ale na druhou stranu, co se týče mé osoby, tak jsem za celou dobu brazilského pobytu pocit ohrožení nezažila. Naopak jsem si na ulicích všímala četných policejních hlídek. Dovolím si tvrdit, že pokud člověk respektuje některá základní bezpečnostní opatření, tak se nemá čeho obávat. (Jediné nebezpečí jsem pocítila snad jen při přecházení silnice, kde nebyly semafory pro chodce – a to ještě jen zpočátku, než jsem pochopila systém přebíhání.)
Zelená je tráva
Nabyla jsem dojmu, že fotbal je v Brazílii synonymem pro slovo sport. Byla jsem svědkem naprostého soustředění fanoušků před rodinnou televizní obrazovkou. (Co se týče televizních přenosů, jsou ostatní druhy sportů výrazně diskriminovány.) Viděla jsem jásající i zplna hrdla klející publikum na stadiónu v Sao Paulu. Míjela jsem chlapy honící se za tím kulatým nesmyslem na písečné pláži – v poledne, odpoledne i při západu slunce. Fascinovaně jsem zírala na urostlé hráče v barevných dresech na upravených hřištích ve vnitrozemní vesničce Lencois, stejně jako poblíž mořského příboje v Riu de Janeiru.
A řeknu vám, jakožto naprostý fotbalový analfabet jsem dlouhé chvíle dokázala se zaujetím sledovat tu brazilskou fotbalovou techniku, tu dokonalou práci nohou. Oni se s tím míčem doslova mazlili! Vždycky si ho několikrát chodidlem či nártem pohladili, než ho poslali přesnou přihrávkou spoluhráči. Nádherná podívaná!
Brazilská káva
Zajímavý poznatek jsem si odnesla ze školních přednášek: Brazilská káva je výborná všude jinde než v Brazílii. Stát totiž kvalitní kávu vyváží a v zemi nechává – inu, to co zbude. A ještě jedna zvláštnost, tentokrát z praxe: Káva se pije z malých hrníčků, hodně silná a oslazená, a je tak běžná, že jen málokterý nápojový lístek v restauraci vám ji nabídne. A když už, tak neotravujte dožadováním se mléka. Do restaurace se přece nechodí pít kafe! To máte k dispozici doma či na pracovišti a zadarmo. Ještě jedna věc mi vrtá hlavou: Tento horký hnědý nápoj dal jméno snídani v portugalštině: café de manhá, ranní káva. Tak nevím, co bylo dřív, snídaně, nebo káva?
Pět barev
O etnické různorodosti nám vyprávěli ve škole a hovořili přitom o pojmu „cultural melting pot“. Aha, takže Brazílie, stejně jako Austrálie a kdysi i USA, je zemí imigrantů, pomyslela jsem si. Tohle byla věc, která mě osobně překvapila. Přijela jsem objevovat Brazílii, a přitom jsem stále nacházela přistěhovalecké vlivy z Portugalska, Německa, Itálie, Mexika, Japonska, Číny, Afriky, USA či jiných končin světa. Pořád ne a ne najít ty „pravé“ Brazilce. Musela jsem se smířit s tím, že (jak poznamenali už Hanzelka a Zikmund v knize Tam za řekou je Argentina) Brazílie je nejpestřejší šachovnicí různých národnostních, rasových a jazykových prvků v celé Jižní Americe. Snad žádný jiný stát na světě neprožil během posledních 500 let tak bouřlivý přerod ve struktuře svého obyvatelstva jako právě Brazílie, která do té doby patřila jen Indiánům.
Chcete-li zaškatulkovat lidi podle barvy pleti, pak předkládám následující „pravítko“: hnědá (původní indiánské obyvatelstvo), bílá (evropští přistěhovalci), černá (dovezení afričtí otroci), žlutá (asijští přistěhovalci) a snědá – míšená. Neexistuje barva pleti, která by dominovala, či spíš všechno je tu směsice. Proto prý jsou na černém trhu tak ceněny brazilské pasy – vezměte člověka z Evropy, Asie či Afriky, hledajícího novou identitu, zasaďte ho do Brazílie a nikdo nic na první pohled nepozná.
Jsou Brazilci líní?
Nevím, zda sdílíte pocit, že pro všechny latinskoamerické národy by měl být typický výrok maňana (tzn. později, zítra, pozítří, za týden, za měsíc, za rok, nikdy…) a že čas ani peníze zde nehrají tak velkou roli jako v naší západní civilizaci, uznávající individualistické a maskulinní hodnoty. Prosím, rozhodně však neurážejte Paulisty!
Obyvatelé sedmnáctimilionového velkoměsta Sao Paula, Paulisté, jsou totiž workholiky od rána do večera. Ale jak intenzivně pracují přes den, tak stejně intenzivně dokáží „relaxovat“ v pozdních nočních hodinách. (Mimochodem, Sao Paulo je město, kde se dostanete do dopravní zácpy i v jednu hodinu v noci, když jedete autem na párty.)
No dobrá, mohlo by se říct, že to mluvíme jen o jedné vrstvě společnosti, která určuje směr a tempo vývoje. Na obranu všech ostatních, které jsem měla možnost spatřit, bych chtěla dodat, že všude mi domorodci připadali jako pilné včeličky, zvelebující své prostředí, uklízející a zametající si každý den své cesty.
Fazole a rýže
Co se týká opravdu tradičních pokrmů, tak základem jsou vždy fazole a rýže. „Cizinec, který je poprvé v Brazílii, si nemusí lámat hlavu dlouhým seznamem neznámých názvů v jídelníčku, zná-li jediné zaklínadlo: feijoada,“ tvrdí Hanzelka se Zikmundem. Je to moc dobré a také těžké jídlo, myslím, že ještě vydatnější než naše vepřo–knedlo–zelo. Na první pohled se to nezdá, ale při dlouhém odpoledním trávení člověk pochopí.
Podstatou tohoto jídla jsou fazole. Rozvaří se, až je z nich čokoládově černá omáčka, musí to být tedy černé fazole, a v tom plavou odřezky vepřového a kousky klobásy. Jako příloha se podává vařená rýže, případně zelené listí nakrájené na tenké nudličky (neptejte se mě, jak se ta zelenina jmenovala!) a místo brusinek nakrájený pomeranč. Ještě jeden poznatek: nejlepší je prý fejžoáda v neděli; a ne všude ji v ostatní dny servírují (anebo servírují zbytky z víkendu).
Pláže, pláže… 7 000 kilometrů písečných pláží
Pro Brazilce je pláž téměř symbolem vlasti. Pokud mohou, tráví u moře všechen svůj volný čas. Pro Paulisty, kteří to mají k pobřeží téměř sto kilometrů, je domek v přímořském městě Guarujá něco jako pro Pražáky chalupa u babičky v Dolní Lhotě. Rio de Janeiro má v tomto ohledu nespornou výhodu – právě díky několikakilometrovým plážím se ne nadarmo označuje za jedno z nejkrásnějších měst světa.
Jestliže se zmiňuji o plážovém životním stylu, nesmím zapomenout na proslulé „Brazilian bikini“. Přijít k moři bez (alespoň symbolického) zakrytí jistých částí těla je tabu. Snad nemusím vysvětlovat, proč se oněm miniplavečkám přezdívá dental floss, nit na zuby…
Brazilci a Češi
„Neočekávejte, že věci, které fungují u vás doma, budou fungovat stejně i v Brazílii,“ poučili nás během letní univerzity učitelé. V následujících týdnech jsem si na tuto větu nesčetněkrát vzpomněla. A nešlo jen o „primitivní“ záležitosti, související s jižní polokoulí, například že se víry točí doleva, slunce svítí na severu a na nebi nejsou souhvězdí, totiž než se naučím rozeznávat alespoň Jižní kříž.
V podstatě jsem zjistila, že Brazilci a Češi mají společného víc, než by se na první pohled zdálo. Jednadvacet let vojenské diktatury (1964–1985) mi připadalo jako obdoba komunizmu. Obě země jsou obdařené činorodými a vynalézavými lidmi. A tito lidé si vždy umí nalézt skulinku v předpisech, pokud jim nevyhovují, místo aby se jimi slepě řídili. (Kdo byl ve Státech, ví, o čem je řeč.)
A úplně na závěr jedna dobře míněná rada od saopaulského přednášejícího: Vystudujte vysokou školu! Pokud by se vám v Brazílii přeci jen podařilo dostat se do vězení – a to i přesto, že jste cizinci, budete mít jako vysokoškolák zaručen lepší standard. Tomu se říká třídní diskriminace… Milá VŠE, děkuji!
Alena Brůnová
xbrua02@vse.cz
Nahrávání ...
