„Nepůjdeme na večeři?“, volá mi moje kamarádka, rovněž novinářka v Bruselu. „Proč ne? Ale kam? Gallo Nero nebo La Brace?“ ptám se já. „Rozhodneme se podle toho, kde nám bude víc sedět osazenstvo, “ zní odpověď z druhé strany telefonní linky. Nemám s tím žádný větší problém. Obe restaurace jsou ostatně hned vedle sebe.
„Nepůjdeme na večeři?“, volá mi moje kamarádka, rovněž novinářka v Bruselu. „Proč ne? Ale kam? Gallo Nero nebo La Brace?“ ptám se já.
„Rozhodneme se podle toho, kde nám bude víc sedět osazenstvo, “ zní odpověď z druhé strany telefonní linky.
Nemám s tím žádný větší problém. Obe restaurace jsou ostatně hned vedle sebe. Navíc deset minut od Káti a asi pět minut ode mě. Prostě ideální.Navíc nedaleko je stání taxíků, takže super pro pokračování nočním Bruselem. Do metra se totiž nedoporučuje vlézt po deváté večer.
„Tak jsme domluveni,“ uzavírám náš bleskový telefonní rozhovor a jdu do sprchy, udělám ze sebe člověka a dám si cigárko. Já na to mám totiž rozhodně dostatek času. Jednak to má Kačenka dál, a jednak já si na ksicht nekreslím obličej.
Když si nasazuju hodinky, zjistím, že je půl desáté. V Bruselu normální čas někam jít. Ne, že by tady hospody měly otevřeno déle, nebo, že by vařily delší dobu, ale do jedenácti je přece času dost se najíst.
Srovnávám to s Prahou. Na můj dotaz „Nechceš jít ještě někam na večeři?“ spousta mých známých už těsně po sedmé odpovídá: „Víš, než se k tobě dostanu, bude osm nebo půl deváté, a pak se dostat domů z nočního centra…“. Prostě Brusel je pohotovější, jestli vyrážím v šest nebo v devět je jedno, domů se stejně vrátím okolo druhé, plus mínus jedna hodina.
Ze snění mě vytrhává zvonící Kačenka. A hned mě popohání, ať tu tvečeři trochu uspíšíme, za chvíli dávají super film na Ixelles v Galeries de Trone. Jmenuje se Crash (ve francouzštině vyslovuj kraš). Večeříme velmi klasicky v La Brace, chceme naši oblíbenou pizzu šéfkuchaře a trochu (to znamená půl litru) červeného vína. Na jedenáctou se šoupneme na Ixelles.
Je zvláštní, kolik front jsou tady na Západě lidi ochotni stát. Například řada na lístky do kina je dlouhá tak dvacet minut a my jen tak tak stihneme začátek filmu, ač už předtím jely upoutávky o patnácti dvaceti minutách.
Fronta tu není rozhodně nic neobvyklého. V celém Bruselu jsou asi dvě prodejní místa tramvajenek, a tak měsíc co měsíc stojí Bruselané v několikahodinových „hadech“, aby se dostali ke své vytoužené lítačce. Do nejoblíbenějších tanečních klubů se ostatně stojí řada bezmála každou noc od čtvrtka do neděle. U Havany, snad nejlepšího klubu vůbec, je to jasné – nemáte šanci se tam dostat dřív než po půl hodince stání.
Crash je naprosto neuvěřitelný film. Vycpaný hollywoodskými hvězdami. Objeví se Sandra Bullock, Matt Dillon, Ryan Phillippe a mnozí další. Záruka slaďáku, fajn odpočinku po večeři a před plánovaným tanečkem v Havaně. Jenže je to jinak. Žádný slaďák se neobjevuje, ani nenajdete žádného záporňáka. Co se zprvu zdá bílé, je naopak černé, černé je bílé a navíc celým filmem neúprosně zní moralistická struna rasismu.
Sami se však přistihnete, že vlastně chápete, proč Sandra Bullock jako pominutá řve na manžela, že chce, aby druhý den vyměnil zámky. Těsně po přepadení dvěma černochy jim je totiž mění přesný prototyp mexického kriminálníka. Ale stereotypy nežijí jen bílí lidé. „To jsou šmejdi, přepadávají bratry, my nejsme zlodějíčci jako oni, my jdem jen po bílejch,“ povídá jeden z hlavních černých, a rozhodně ne jednoznačně záporných, hrdinů.
Když stojím frontu do Havany – je tam fakt nejlepší atmosféra, hudba i lidi, kteří jen nepřišli ukázat novou kabelku od Gucciho a košili od Ralpha Laurena – myslím na ten film. Jediným vrahem se stane kluk, který nechce mít s rasismem či zabíjením nic společného, ale jeho obětí je černoch, který si prostě sáhne do kapsy… Je to fakt dobrej film. A proč? Protože vás nenechá ani na chvíli v klidu, není tam prázdné místo a hlavně hrozně moc toho čekáte, přesně víte jako zkušený divák hollywoodských trháků, jak to dopadne. A ono je to všechno jinak.
To mi běží hlavou, když vcházím do latinskoamerické hudby a noci bez konce. V klubu vypijete mnoho drinků, jejichž cena nejde u nás pod stopade, a to jde o obyčejný džin s tonicem. Ale co vždyť sem není žádnej vstup, říkáte si. A ejhle, u vchodu vás ze snění vytrhne při odchodu vyhazovač: „Monsieur…“, a natahuje bezohledně dlaň. Do ní totiž patří alespoň dvě eura, ne méně, jinak se dlouhou frontou před podnikem už nikdy neprobojujete dovnitř. Raděj dávám tři. A přemýšlím o tom, jestli není lepší si říct o vstupný, co když jednou všechno propiju?
