Když odcházím z kina, občas si říkám, že ten film by stál za
recenzi. Stejně tak mám občas chuť zrecenzovat právě dočtenou knížku.
Ale recenzi (přiznávám, spíš ódu) na nemocnici píšu poprvé.
Je pondělní ráno, lidi míří odevzdaně do továren a kanceláří a já
jedu stejným autobusem s obavami do nemocnice. Bolest břicha už se mě
drží dva dny jako klíště zkřížené s tasemnicí a pohled praktického
doktora na výsledky krevního rychlotestu nevěstil nic dobrého. Počkejte,
není to tak, jak si myslíte, nechci vás nudit vyprávěním o sobě a
o svém slepém exstřevu. Těmito řádky chci hlavně poděkovat báječným
lidem z jedné neobyčejné nemocnice.
Nemocnice totiž neznamená vždycky jen temné chodby,
otrávené a neochotné sestry a arogantní doktory povyšující se nad ubohé
trpící pacienty. Ani všude vykukující nedostatek peněz, špinavé talíře
a na nich jídlo, které se nedá rozeznat od zahuštěné vody po mytí
nádobí. Fakultní nemocnice v Motole je v mých očích úplně jiná.
Na všechno čekám jen chvilku, všude se na mě
usmívají. Usmívá se mladý doktor, když po otázce „alkohol pijete?“
odpovídám „no, příležitostně…“ Usmívá se obsluha rentgenu, když
s trapným pocitem čekám ve frontě podruhé, protože poprvé jsem zapomněl
předat správný papír z ambulance. Usmívá se sanitář, když mi nese na
oholení mých pár chlupů na břiše bůhvíproč hromadu žiletek. Usmívá
se doktorka, když se rozhoduje, jestli mě rozřízne, nebo jen napíchne.
A každý úsměv mi vrací odvahu, která mě opustila ve chvíli, kdy mi
usměvavá sestřička řekla „Zůstanete tu s námi“.
Každá hodina je návštěvní
„Kdy za ním můžu přijít na návštěvu?“ Ptá se
má milá minutu předtím, než mě vezou na sál. „Kdykoli,“ odpovídá
(jak jinak než s úsměvem) jiná sestra. Opravdu tím myslí kdykoli, Terčin
ustaraný úsměv je to první, co vidím po probuzení. Návštěvní doba sice
visí na dveřích, ale nikdo ji naštěstí nevyhání ani pozdě večer.
Ráno po operaci se na mě přijde podívat doktor.
Prohodí se mnou pár vlídných slov a ptá se, jestli už si troufám jíst.
I v rámci diety pak dostávám často lepší jídlo než v menze. A porce
by stačila dvěma. Pro mě tedy akorát. Sestry se mě a sousedů večer
ptají, jestli chceme na bolest injekci nebo pilulku. První večer beru
silnější injekci, další už nepotřebuju ani jedno. Je mi totiž fajn.
Galerii úsměvů doplňuje v dalších dnech ukrajinská
uklízečka, která se diví mému plyšovému praseti u postele. Viděla prý
už různá plyšová zvířata, ale prase poprvé. A při vytírání
přidává historku o osmdesátiletém pacientovi, který se upřímně zlobil,
když ho podmetla. Že prý už se neožení.
Pátý den mi při vizitě podává ruku přednosta kliniky
a můžu domů. Vím, byla to jen menší operace a skutečnou bolest jsem
nezažil. Lidé neskutečně trpí i v Motole. Ale moje třetí zkušenost
s touhle nemocnicí mě utvrdila v přesvědčení, že kdybych měl někdy
trpět mimo domov, chci trpět tam.
Ilustrace: Lenka Sluková
Čtěte také:
