„Ani spolu, ani bez sebe“. Tak zněla poslední glosa z francouzského filmu Žena od vedle promítaného ve Francouzském institutu v rámci cyklu „François Truffaut – Láska a ženy“, která tento kinematografický výtvor z 80. let naprosto vystihuje. Ze začátku jsem měla pocit, že je blázen on, poté se situace obrátila a měla jsem dojem, že je blázen ona a nakonec z toho vyplynulo, že jsou blázni oba.
„Ani spolu, ani bez sebe“. Tak zněla poslední glosa z francouzského filmu Žena od vedle promítaného ve Francouzském institutu v rámci cyklu „François Truffaut – Láska a ženy“, která tento kinematografický výtvor z 80. let naprosto vystihuje.
Ze začátku jsem měla pocit, že je blázen on, poté se situace obrátila a měla jsem dojem, že je blázen ona a nakonec z toho vyplynulo, že jsou blázni oba. Takoví blázni, že tedy nemohou být spolu ani bez sebe, z čehož nekouká nic jiného než tragédie…
Příčinou toho „ani spolu“ v tomto případě byla spíše neschopnost vyjít s povahou toho druhého, možná do jisté míry i neochota, jakási pohodlnost. V této souvislosti mě napadá i jiná věc, která zase naopak mohla být příčinou toho „ani bez sebe“, což je psychologický efekt, kdy něco, co nemůžeme mít (z jakéhokoliv důvodu), chceme nejvíc.
Schválně. Zkuste se zamyslet, jestli se to někdy stalo i vám… Někoho nebo něco nemůžete mít, a to někdy paradoxně právě zájem vzbudí. Popřípadě stávající zájem ještě víc podnítí, aniž by tam předtím jakákoliv jiskra byla.
Na jednu stranu to může být stresující, ale myslím si, že pokud to nepřeroste únosnou mez (jako v případě tohoto filmu), tak to může být i prospěšné. Vezměte si třeba jenom to chtění osoby, která nechce vás. Samozřejmě, můžeme si říct, že je to chyba oné osoby, minimálně je o dost jednodušší zdůvodnit si to takhle a nic s tím dál nedělat, prostě to přestat řešit. Ale co se třeba zamyslet nad tím, jestli není nějaká chyba na opačné straně, třeba v tom, jestli se chováme dost galantně, projevujeme dost tolerance…
Třeba ono nechtění od dané osoby nám může pomoct uvědomit si některé naše chyby a příště je neopakovat.
Co se týče nemožnosti mít ono „něco“, narážím teď na to, že podle mě by každý člověk měl mít své cíle. Těmito cíli nemusí být nutně rozplánovaný život na deset let dopředu, což je spíše stresující než stimulující k motivaci, ale člověk by měl mít cíle dílčí, které jsou realizovatelné, a které člověka ženou dopředu a dávají mu určitý smysl života. A právě nás ženou dopředu o to víc, kdy je nemáme připravené na stříbrném podnosu, ale musíme si je vydobýt vlastními silami.
Ale dost už bylo úvah odvíjejících se od tohoto starého, nicméně stále aktuálního filmu. Stejně mám pocit, že jsem se dostala možná až příliš daleko… Těším se na nové úvahy, které ve mně určitě vzbudí i další snímky v rámci festivalu francouzských filmů ke konci listopadu. Což je kulturní akce, kterou si určitě nenechám ujít – tak jako každý rok. Přijďte také. Budeme tam spolu, i když možná bez sebe. Anebo mě poznáte podle očí?
