Tak schválně: kolikrát už jste tramvají projížděli Olšany a stavěli třeba „Mezi hřbitovy“? Nelákalo vás někdy vystoupit spolu s davem důchodců, ověšených umělými květinami, a prozkoumat největší pražskou nekropoli? Ten zážitek stojí za to. Citlivější povahy nechť si však s sebou vezmou větší dávku antidepresiv.
Tak schválně: kolikrát už jste tramvají projížděli Olšany a stavěli třeba „Mezi hřbitovy“? Nelákalo vás někdy vystoupit spolu s davem důchodců, ověšených umělými květinami, a prozkoumat největší pražskou nekropoli? Ten zážitek stojí za to. Citlivější povahy nechť si však s sebou vezmou větší dávku antidepresiv.
Narozdíl od vyšehradského Slavína jsou Olšanské hřbitovy pohřebištěm „obyčejných“ Pražanů, i když i zde najdeme pár zesnulých celebrit. Za všechny jmenujme Viktora Dyka (VII, 13), Karla Jaromíra Erbena (V, 11), Karla Havlíčka Borovského (II, 10), Karla Kramáře (pravoslavná kaple), Josefa Ladu (IX, 5), Jana Palacha (IX, 2), Josefa Mánesa (V, 7), Jiřího Voskovce a Jana Wericha (I. ob, 9). Čísla v závorce udávají polohu hrobu, v orientaci pomohou tabulky na každém rozcestí. Podrobnější seznam a mapku najdete v knize Klíč k pražským hřbitovům, která je k dispozici i ve studovně VŠE.
Půvab Olšan spočívá především v jejich rozmanitosti. Je libo novogotickou hrobku velikosti menšího rodinného domku? Nebo raději některou z malých urnových vitrín, nahuštěných podél zdí tak, že připomínají paneláky Jižního Města? Katolíci, evangelíci, pravoslavní i židé – všichni si přijdou na své. V olšanských pomnících se odrážejí dějiny uměleckých slohů i novodobá historie naší země: blahobytný soumrak monarchie, obě světové války, prvorepubliková střízlivost i naprostý rozvrat (nejen) vkusu v letech rudé totality.
Začít můžete například u Paláce Flora (metro A, tramvaje 5, 10, 11 a 16, zastávka Flora), vedle něhož vpravo je vchod do nejstarších částí hřbitova z poloviny 19. století. Odsud se můžete vydat na cestu proti proudu času. Například pořád rovně, dolů z kopce, dokud nedojdete na druhý konec hřbitova k elipsovité budově kostela sv. Rocha, postaveného roku 1682 a přístupného během mší v neděli v 9 a 17 hod. Kolem něj byla nejstarší část původně morového hřbitova, dnes z ní zbyly jen fragmenty náhrobků kolem zdí. Zahnete-li před ním doprava, budete postupovat ke stále novějším částem hřbitova. Až dojdete na konec, doporučuji přejít silnici s již zmíněnou zastávkou „Mezi hřbitovy“ a pokračovat v druhé části. Kromě běžných hrobů vesměs z druhé poloviny 20. století v něm najdete čestná vojenská pohřebiště: po levé straně vstupu střízlivě elegantní britské, hned za ním studeně monumentální sovětské a další. Uprostřed této části je potom nepřehlédnutelná pravoslavná kaple s přilehlým hřbitovem převážně ruských imigrantů z dvacátých a třicátých let minulého století. Židovský hřbitov v druhé části, mimo jiné s hrobem Franze Kafky, je přístupný vlastním vchodem od stanice metra Želivského a je otevřeno denně kromě soboty od 9 do 16, v pátek jen do 13 hodin.
