Je první podzimní den roku 2046. Pan N. si dnes nařídil budík už na půl sedmou. Ne, že by se mu snad v důchodu chtělo venčit Bena tak brzy a vycházet do studené pouliční mlhy, ale klid je klid.
Je první podzimní den roku 2046. Pan N. si dnes nařídil budík už na půl sedmou. Ne, že by se mu snad v důchodu chtělo venčit Bena tak brzy a vycházet do studené pouliční mlhy, ale klid je klid. Pořád lepší než se složitě vyhýbat konverzaci s ostatními kynofily ze čtvrti, kteří se ve všední den do parku scházejí už od půl osmé. Navíc, pokud by vyrazil z domu o něco později, neminul by jej pozdrav od korpulentní žoviální pekařky Květy a zcela zřejmě by musel odemknout dům studentovi od novinové roznášky. Proč pokaždé on? Otevřít mu může někdo jiný, kdo má náladu na jeho ponížený úsměv. Chlapec si jistě poradí a nějak to s těmi novinami dopadne.
Vyhlídku na poklidně plynoucí čtvrtek kazí panu N. vědomí, že jej soused pozval na odpolední oslavu 40. narozenin. Možná půjde o milého chlapíka, každý večírek se koneckonců dá přežít. Hodinka dvě, popřát a domů je to přes chodbu. Obyvatele své ulice pan N. ještě nezná. Některé z nich od vidění, ale řeči s nimi zbytečně nezaplétá. Lidé se stejně mění. Co chvíli se někdo odstěhuje, takto je to zkrátka lepší, co vám budu povídat, klid je klid. Na své vlastní čtyřicátiny si pan N. pamatuje, jako by to ani nebylo před pětadvaceti lety. Tenkrát se chtěl při podnikové poradě blýsknout u šéfa v pracovně návrhem na nový systém evidence výrobků. Jako naschvál se připomínalo dvacáté výročí pádu Světového obchodního centra v New Yorku a schůze byla odložena. Svět si poslouchal lidské příběhy a z rádia se linuly sentimentální projevy a písně. Že to celé připadlo zrovna na onen den – tak taková smůla mohla potkat snad jen pana N. Měl pro vše pochopení, zajisté není snadné zakusit takový osud, ale lidstvo běh dějin zpátky nevrátí a stejně to všechno nakonec nějak dopadlo.
No nic, na sousedovu oslavu dnes prostě půjde, klid je klid. To ví už od začátku století, kdy byl studentem VŠE, jak se tenkrát The World Business University of Žižkov jmenovala. Už tehdy chodíval do menzy až na poslední chvíli. Sdílet stůl s jinými, nedej bože komunikativními, studenty opravdu nebylo jeho snem. Také nechápal, proč by si měl před hodinou sundávat batoh ze židle, mohou-li si ostatní sednout dál. Člověk není sardinka. Dívky se zdály studentovi N. dost silné na to, aby si dveře přidržely samy, a úsměvy raději šetřil směrem k oběma pohlavím. Jeden nikdy neví. Vybíral si zásadně zadní řady a na občasné dotazy vyučujících odpovídal nanejvýš holou větou. Aktivita se tenkrát příliš nenosila. Jen občas nějaký odvážlivec v přední lavici snahu projevil, ale jen ti opravdu nejotrlejší si dovolili přerušit ticho na studentské straně barikády víckrát za hodinu. K zápočtům byly stejně potřeba body z testu, ke zkouškám zápočty, k inženýrskému diplomu zkoušky a student N. dobře věděl, že to nakonec nějak dopadne.
Vidíte… dopadlo. Je první podzimní den roku 2046.
