Vplížila se mi do úst, na špičku jazyka. Tak hořká a trpká, nezvaná, protože kousavá, kousavá jak ten svetr s velkými knoflíky. Styděl jsem se v něm chodit, dokud mi nebyl přiměřeně. Od té doby, co jsem z něj vyrostl úplně, nemusím ho nosit. Je to již spousta let. Pachuť! O patro ji není možné setřít, ani o dásně ne.
Vplížila se mi do úst, na špičku jazyka. Tak hořká a trpká, nezvaná, protože kousavá, kousavá jak ten svetr s velkými knoflíky. Styděl jsem se v něm chodit, dokud mi nebyl přiměřeně. Od té doby, co jsem z něj vyrostl úplně, nemusím ho nosit. Je to již spousta let. Pachuť! O patro ji není možné setřít, ani o dásně ne. Vyzval jsem ji k tanci, ale byla tuhá jak veka pod tlustou vrstvou bramborového salátu na Nový rok okolo poledne. Většinou po ní již nikdo netouží, končívá v odpadu. Co by za to děti v Somálsku… řekla by moje máma. Tak tuhá a hořká a trpká, protože nezvaná. Ta pachuť, nikoliv má máma. Ema mele maso. Nechce se jí tančit, ba ani vlát, ani sát. Stále hovořím o pachuti. Nedokáže probudit odpor, ani sympatie ne. Možná právě tím je mi milá. Ta nevšední šedost, extravagantně banální zjev, nepopsatelně výrazná láskyplná krutost. Na chvilku po ní dokonce zatoužím. Nejsem to ale já, kdo určuje pravidla hry. Lehce zaútočí, hraje si se mnou. Bráním se skřípotem zubů, tak silným, že praskají skla v okenicích zvrásněných mrazem. Možná za to může spíš ten vichr za nimi, nevím. Praskají i skla v těch starých brýlích. Poslední relikvie po životě plném berliček. Dnes už je nepotřebuji. Smířil jsem se s tím, že jsem silnější než kdykoliv předtím. Poradím si tedy i s ní. Stále tam čekala. Přistoupil jsem k ní blíže, ani ona se nenechala dlouho pobízet, a polkl jsem. Proklínám! Zaslechl jsem jen. Zmizela někde hluboko v srdci a ještě chvíli se zmítala v předsmrtné křeči. Jen jsem se pousmál té hloupé myšlence. Může snad smrt zemřít? Odpověď přišla přímo z hrudi, jak krutý byl její výsměch. Pachuť se zakousla alespoň do svalu lásky. Od té doby ho neslyším bít.
