Nová institucionální ekonomie se stává součástí hlavního proudu

15. 8. 2005 | Jakub Haas | Kariéra, Rozhovory

Z hlediska ekonomického myšlení je mi bližší anglosaský svět. Je pochopitelnější pro selský rozum, říká v rozhovoru pro Studentský list profesor Pavel Pelikán, který působil na řadě renomovaných univerzit a od roku 1996 spolupracuje také s VŠE.

Z hlediska ekonomického myšlení je mi bližší anglosaský svět. Je pochopitelnější pro selský rozum, říká v rozhovoru pro Studentský list profesor Pavel Pelikán, který působil na řadě renomovaných univerzit a od roku 1996 spolupracuje také s VŠE.

Jak jste se od ryze technického oboru dostal k ekonomii?

Studoval jsem měřicí a řídicí techniku s aspiranturou v konstrukci počítačů, kde mým školitelem byl profesor Antonín Svoboda, vynikající odborník, který zde chtěl rozvíjet výzkum a výrobu počítačů dávno před tím, než se důležitost tohoto odvětví stala všeobecně jasná. Nepochopení a překážky tehdejší plánovací byrokracie ho však dohnaly k útěku do Spojených států, kde náležité uplatnění okamžitě našel. Jednak jsem tím přišel o školitele a jednak jsem, tehdy jako věřící socialista, začal přemýšlet, proč socialismus nemůže využít člověka jeho kvalit.

Náhodou jsem pak potkal vedoucího jednoho oddělení Výzkumného ústavu národohospodářského plánování, na tehdejší dobu výjimečně otevřeného člověka, který se přiznal, že je tam trápí podobné otázky, a pozval mě, abych se k nim připojil. Nejdříve jsem se tam zabýval využitím počítačů v ekonomii, ale brzy mě začaly zajímat obecnější otázky týkající se ekonomických systémů a jejich možných reforem, a tím také tehdejší hledání „socialismu s lidskou tváří.“

A našel jste?

Můj výzkum mě dovedl k jednoznačnému závěru, že žádný socialismus – ať byrokratický či samosprávný – nemůže uspokojivě fungovat, mimo jiné právě proto, že bez tržní konkurence, soukromého vlastnictví podniků a investičních prostředků mají nové myšlenky málo možností k uplatnění.

Za jakých okolností jste opouštěl Československo?

Měl jsem to velice pohodlné. Díky mému dvouročnímu pozvání na Kalifornskou univerzitu v Berkeley a na Carnegie-Mellonovu univerzitu v Pittsburghu na konci šedesátých let jsem Československo opouštět nemusel, stačilo se tam prostě nevracet.

Váš životopis přímo překypuje různými místy, kde jste působil. Kde se vám líbilo nejvíce?

V podstatě všude. Osobně a kulturně se cítím nejvíce doma v Evropě, a to zejména v Paříži – a teď opět také v Praze. Z hlediska ekonomického a politického myšlení je mému selskému rozumu bližší svět anglosaský. V každém případě jsem ale měl velké štěstí, že jsem mohl doplnit své teoretické srovnávání různých typů ekonomik porovnáváním praktickým.

Od roku 1996 spolupracujete i s VŠE. Mohl byste srovnat české a zahraniční studenty?

To jde těžko generalizovat. Ale zhruba se dá říct, že mezi českými studenty je snad možno stále ještě najít více zvědavosti, hloubavosti a kritického myšlení, méně zatíženého politickou a teoretickou „korektností“.

Zůstaňme u výuky ekonomie. Před dvěma lety se na VŠE vyostřil spor, jestli by v ní měl převažovat formální přístup se vzorci a křivkami, nebo méně náročný přístup s příklady.

Podobný spor se vedl i na jiných univerzitách. Jedná se o otázku, na kterou není snadno odpovědět. Řešení mimo jiné záleží na úrovni pokročilosti a na tom, o jaké vzorce a křivky se jedná. Na elementární úrovni možná stačí příklady, ovšem pokud je možno nějaké základní vztahy vyjádřit graficky nebo matematicky, je tím možno dosáhnout lepšího a přesnějšího porozumění. Bez dobré znalosti matematiky dnes nemůžete studovat ekonomii na žádné lepší světové univerzitě. Je ovšem také plno křivek a vzorců, například ve staré keynesiánské ekonomii, které skutečnost hrubě zkreslují, a těm je opravdu lépe se vyhnout.

Jste považován za příznivce nové institucionální ekonomie. Mohl byste ve stručnosti vysvětlit, v čem se tento směr liší od „mainstreamu“, se kterým se seznamují studenti v základních kurzech ekonomie?

Tak za prvé si musíme uvědomit, že nová institucionální ekonomie se pomalu začíná stávat součástí hlavního proudu. Charakterizoval bych ji spíše na rozdílech oproti „starému“ institucionalismu. Ten definoval pojem instituce tak, že do něho zahrnoval velkou směs nesourodých věcí – včetně zákonů, zvyků, peněz, jazyka a řady organizací, jako jsou velké úřady, univerzity a někdy i jiné velké firmy. To sice umožňovalo psaní kritických esejů o tom, co všechno standardní ekonomie zanedbává, ale znemožňovalo jakoukoli vlastní přesnou analýzu.

Jak je tomu tedy u nového pohledu?

Nová institucionální ekonomie zužuje definici institucí na operačně jasný pojem pravidel-omezení. Můžeme si je představit jako pravidla hry, zahrnující psané zákony a nepsané společenské normy, které usměrňují ekonomické chování subjektů. Důležitým příkladem jsou vlastnická práva. Takto definuje instituce také Douglass North, nositel Nobelovy ceny. Třeba peníze tak nejsou instituce, ale více méně umělé zdroje, zatímco institucemi jsou jen ona pravidla, kterými se řídí jejich emise a používání. Nutné je také rozlišovat instituce jako pravidla od organizací jako týmů subjektů, které se podle daných institucí chovají. Na toto rozlišení je třeba dávat si pozor, protože v běžném jazyce se slovo „instituce“ často používá i pro označení některých organizací – jako jsou ministerstva a univerzity.

Myslíte si, že na VŠE má nová institucionální ekonomie dost místa ve výuce?

Nemá, ale kritizovat za to VŠE nemohu, protože je tomu tak zatím všude na světě. I když situace se začíná měnit. S rostoucími potížemi různých ekonomik, a tím rostoucí naléhavosti jejich reforem či transformací, se bude důležitost této teorie nevyhnutelně zvyšovat. Většina potíží se totiž nedá léčit finančními podporami či jinými makroekonomickými opatřeními – to bych přirovnal k pokusům léčit rakovinu transfuzemi – ale pouze změnami institucí, k čemuž je nutné možnosti a následky takových změn pochopit.

Jak se díváte na českou cestu transformace?

Jsem přívržencem rychlého postupu, včetně rychlé privatizace, protože vidím pádné teoretické důvody, proč by podniky měly co nejméně zůstávat v rukou politiků a státních úředníků. Je také vidět, že země, kde se privatizovalo pomalu jsou teď na tom nejhůře.

Souhlasil jsem také s českou kupónovou privatizací, kterou pokládám za elegantní řešení. Je však méně důležité, jak se na začátku rozdají karty, než jak se pak s nimi začne hrát.

Takže až do tohoto momentu jsem souhlasil s českou transformací, jak probíhala pod vedením Václava Klause. Nedostatky začínám nacházet teprve v tehdy politicky zvolených pravidlech, tedy institucích, pro finanční trhy, která svým dvacetiprocentním omezením koncentrace vlastnictví v jednom podniku ochránila staré nekvalitní manažery, zatímco zapomněla ochránit menšinové vlastníky nových investičních fondů. A všeobecně nezajistila dostatečnou právní jistotu obchodování s cennými papíry. V tom také vidím hlavní příčinu oněch ekonomických a politických potíží, které zasáhly Českou republiku v letech 1996 až 1997.

V tomto názoru se tedy rozcházíte s jiným českým institucionalistou, profesorem Lubomírem Mlčochem, který naopak kritizoval ukvapenost privatizace s tím, že nejprve se měla určit pravidla.

S profesorem Mlčochem jsem na toto téma několikrát hovořil, aniž bychom si dobře porozuměli. Základem naší neshody asi je, jak to vyplývá ze šíře definice institucí v jeho skriptech, že on ještě patří k institucionální ekonomii poněkud starší. Rozhodně nesdílím jeho důvěru ke státní byrokracii, která by pokračovala v ovládání podniků, zatímco bychom rozvážně a pomalu tvořili pravidla hry.

Jste pro zavedení školného na veřejných vysokých školách?

Ano. Studenti si musí uvědomovat, že to je investice do jejich lidského kapitálu, kterou by jim neměli platit daňoví poplatníci, jejichž děti mnohdy nestudují. Na rozdíl od Miltona Friedmana ale uznávám, že přítomnost vysokoškolsky vzdělaných lidí přináší řadu pozitivních externalit pro celou společnost. Školné by tak nemělo plně pokrývat celkové náklady na studenta a částečné veřejné financování by bylo zcela na místě.

Někteří zastánci školného tvrdí, že student se má plně soustředit na studium a nerozptylovat se prací. Jenže pokud nepochází z rodiny s vysokými příjmy, bude si na školné muset vydělat. Nejde tedy o protimluv?

Já mezi tyto zastánce rozhodně nepatřím. Pokud student prochází u zkoušek a má dostatečnou účast na vyučování, pak může být každému jedno, zda pracuje a kolik času věnuje studiu. Ovšem školné a i jiné náklady na studium by měly být možné také platit bankovními půjčkami a stipendii.

Dovolte poslední otázku. Kdy si vás zájemci budou moci poslechnout na přednáškách pro VŠE?

V příštím podzimním semestru zde budu mít znovu kurz Instituce, evoluce a hospodářská politika. Měl by trvat dva nebo tři týdny. Předpokládám, že přednášky budou probíhat ve večerních hodinách. Není ještě rozhodnuto, zda v češtině nebo v angličtině, ale schopnost čtení anglické literatury bude nezbytná. Uvítám všechny studenty, kteří mají základní znalosti standardní ekonomie a kteří se zajímají jak o její rozšíření institucionálními a evolučními teoriemi, tak o aplikace těchto rozšíření na základní otázky hospodářské politiky, týkající se zejména rozsahu role státu a možností ekonomických reforem a transformací.

Mohlo by tě zajímat:

• Moje zkušenost s mentoringem: Skoro ve všech rolích
• Česko budoucnosti: Přetvoříme z montovny Česka mozkovnu světa
• Letošní KPMG Data Festival nabídne řadu ďábelských novinek