iList.cz » Peruánský autobus nemusí mít kolo

Peruánský autobus nemusí mít kolo

28. 5. 2005 | Lenka Pospíšilová | titulní obrázek

Země, která si prostě uměla zvolit svoje hranice. Takové je Peru. Najdete tu oceán, hory, prales, hrozí nějaké pořádné nebezpečí (čti dobrodružství), takže o trochu adrenalinu nebude nouze, a ceny jsou celkem příjemné. Pokud unesete počáteční výdaje na letenku, peruánské ceny už tak rychlý vítr v peněžence neudělají.

Je ale jisté, že čím víc času nastřádáte, tím větší najdete v téhle zemi zalíbení. Já jsem ho opravdu našla. Přijela jsem do Limy na rozvojovou praxi, kterou mi zajistil AIESEC. Doteď si lámu hlavu nad tím, kdo koho rozvíjel. Samozřejmě, že jsem jela do rozvojové země s teroristickou pověstí, ale v podstatě jsem to byla já, kdo dostal pořádnou lekci rozvoje. Překvapilo mě, jak se v Peru žije, jací jsou tam lidé, jaká pořádně vlezlá zima může být v Limě a taky to, že bílá evropská pleť přitahuje peruánské nápadníky jako magnet. Zvykla jsem si na peruánský styl života a po pravdě řečeno, bylo těžší se po půl roce vrátit domů do Čech.

Úřady nemusí vědět vše

Cestovní horečka mě popadla minulý podzim. Po pár měsících studijních povinností mě tenhle kolotoč jednoduše přestal bavit. Navíc s blížícím se koncem studií mi začínalo docházet, že vlastně nemám ponětí, co bych chtěla v životě dělat. A příležitost vyjet na praxi mě nadchla. Všechno šlo hodně rychle. Čas mého odjezdu se blížil a já stále neměla vyřízené pracovní vízum.

Pro Peru je typické, že se vám neustále dostává ujištění, že všechno je v pohodě – tranquila, tranquila – něco jako buď v klidu, máme všechno pod kontrolou. Jak jsem si později uvědomila, opravdu jde zvládnout hodně věcí, ale rozhodě ne vyzrát na peruánského úřednického šimla. Tomu jsme napovídali, že přijíždím výhradně z cestovatelských důvodů.

Je to zvláštní, když člověk poprvé přijíždí na neznámé letiště. Honí se mu hlavou hodně různých scénářů a přemýšlí, jaká tahle země asi bude. Jestli ho přijme a dá mu vůbec šanci, aby ji poznal. Usmívá se, ale uvnitř je pořádně napnutý očekáváním. Představovala jsem si zaostalou zemi plnou indiánského obyvatelstva a pořádně mě překvapila asi patnáctičlenná skupinka různého etnického původu (od bělochů, černochů, Indiánů po Číňany) která v klidu čekala na moje zpožděné letadlo ve tři hodiny ráno!

Dostalo se mi neuvěřitelného přivítání. Rovnou mi strčili do ruky dárky, popadli moje zavazadla a vyjelo se ke mně domů. Tedy přesněji do parádního domku, který se mi stal domovem na příštích pár měsíců. Žádná pastouška, žádní švábi, žádná chudoba. Říkali si střední třída a platili svým třem dětem školné ve výši osm set dolarů měsíčně. Měli to štěstí, že se narodili do dobré rodiny a mohli si dovolit domácí kuchařku, služku a kosmetické služby přímo do domu.

Maminka od rodiny, Diana, vedla malou neziskovku a právě ta se stala na čas součástí mojí práce. Říká se, že člověk po příjezdu do nové země prochází kulturním šokem. V mém případě to neplatilo. Nedostala jsem šanci. Přijali mě mezi sebe, jako bych byla součástí jejich klanu. Ta neuvěřitelná pohostinnost, kterou poskytují s úplnou samozřejmostí, mě neustále přiváděla k úžasu.

Taková normální rodinka

Moje rodina byla trochu bláznivá. Měli pocit, že se musím cítit jako doma a tak jsem dostala vlastní pokojík s koupelnou, přístup na internet a málem vlastní služku. Jmenovala se Karina. Taková malinká indiánka, která přišla z pralesa a dostalo se jí podobného přijetí jako mně, což není na peruánské poměry příliš zvykem. Rozdíl byl v tom, že ona byla v domě opravdu na práci. U mě by se o tom dalo pochybovat.

Karina byla sirotek. Rodiče jí podle vlastního vyprávění zavraždili teroristé a vyrostla v rodině strýce a tety. Nikdy si nestěžovala, ale podle Dianiných slov přišla do Limy jako malé zvířátko. Do té doby se nemusela o nic starat. Rodina sama o ni nejevila velký zájem, co se citu týkalo, spíš to byla další ruka přiložená k dílu. A to doslova, protože její ruce byli ještě v Limě zjizvené od loupání tropických plodů. Ani nevím, jak se vlastně dostala až do Limy, ale každopádně to s ní Diana neměla vůbec jednoduché.

V první řadě bylo potřeba se umýt, vyšetřit a vyléčit od různých střevních červíků a potom naučit ji pracovat v domě. Je to obrovský rozdíl bydlet celý život v přístřešku z cukrové třtiny a živit se prodejem banánů na trhu a naučit se vařit, používat mikrovlnku, pastovat podlahu. Díky její přítomnosti v domě nuda rozhodně nebyla.

Pokud něco pokazila, bála se přiznat a seděla schovaná ve svém pokojíčku. Řídila se vždy heslem zapírat, zapírat, zapírat a protože nenašla žádnou vhodnou formu obrany proti práci, která ji děsila, dělala rodině naschvály. Schovávala jim věci, strkala Dianino spodní prádlo do hrnců v kuchyni nebo se každý týden balila domů, přestože nikdy neodjela. Taková vnitřní rozpolcenost jí zůstala i v době, kdy jsem ji poznala.

Neustále řešila návrat domů, protože jí nesmírně přitahoval životní styl prodávání banánů. Sednout si jenom tak pod strom a poklábosit s ostatními na trhu. A když prší tolik, že cesty se stanou nepřekonatelným potokem bláta, jednouše se na trh nejde. Nevydělává se a pár dní se musí všichni uskromnit. Pokud ale jednou člověk dostane šanci na lepší život, byla by hloupost, aby se jí nechopil. Na druhou stranu mu je tento nový svět natolik cizí, že najít si v něm svoje místo není vůbec jednoduché.

Peruánci vědí, kdo je živí

Dalo by se to vztáhnout obecně na lidi v Peru. Jsou neuvěřitelně milí a srdeční, i když trvá delší dobu, než se k nim člověk dostane. Jsou zvyklí na davy turistů a mají pro ně nachystaný profesionální úsměv, avšak i ten by chtěli zaplatit. Moc dobře vědí, že cestovatelé jsou jejich obživa a dělají všechno možné, aby jim mohli nabídnout svoje služby.

Když nefungují věci možné, zkouší i nemožné, včetně krádeží a únosů. Takové situace nejsou výjimečné a sami místní se nad nimi pohoršují. Tvrdí, že poslední roky s tím, jak se jejich ekonomická a politická situace zhoršuje, jde to s kopce i s poctivostí. Já sama neznám moc lidí, kteří by při své cestě po Peru nezažili něco, nad čím zůstane rozum stát.

Už když vystoupíte z letiště a snažíte se dostat do centra, narazíte na zástupy taxíků, kteří se budou dušovat, že už víc snížit cenu nemůžou a že odpovídá požadované vzdálenosti. Platí však první důležité pravidlo pro dopravu v Peru. Nikdy si nesedat do taxíku bez předem ujednané ceny, a pokud jste se nenarodili s tmavší pletí, můžete si být jisti, že první nabídku lze stlačit minimálně o polovinu.

Celý ten obrovský chaos na ulici má však svoje pravidla, přestože nám z „civilizovaného světa“ často zůstávají skrytá. V Limě se totiž klidně ocitnete v situaci, kdy stojíte na křižovatce šestiproudé silnice a beznadějně se snažíte přejít. Absolutně neplatí přednost chodci, takže vbíhat do silnice jedoucímu autu, ať už na přechodu, nebo mimo něj, se rozhodně nedoporučuje.

Přesně ani nelze určit počet proudů, neboť platí pravidlo číslo dvě, každý jede sám za sebe a tudy, kudy se mu zlíbí. Pokud má pocit, že je možné vytvořit pruh nový, neváhá a udělá to. Nedbá se o krásu vozidla, ani o to, jestli má nebo nemá zpětná zrcátka. Celkově řečeno, technický stav dopravních prostředků nehraje roli, klíčovým faktorem je zdatnost řidiče. Pokud, nedej bože, řeknete taxíkáři, že spěcháte, buď si nechte zvýšit volume salsy (ta je při cestě dopravním prostředkem povinná!), nebo zavřete oči a nechte si o něčem pěkném zdát. Řidič to určitě zvládne, jestli vy, to už není tak jisté.

Fascinace dopravním systémem mě nepřešla ještě hodně dlouho po mém příjezdu a k mému úžasu jsem nezažila ani jednu dopravní nehodu. O co ale rozhodně není nouze, to jsou poruchy dopravních prostředků. Většina z nich je zakoupená na speciálních trzích na hranicích, něco jako second hand ze Spojených států, a jejich stav nikdo nekontroluje. Na silnici se tak můžete potkat úplně se vším. Není nic nenormálního na tom, že vašemu autobusu upadne po cestě kolo.

Peru není je Machu Picchu

A jaké že je cestování v Peru? Je kouzelné, nejde naplánovat a je zapotřebí vyzbrojit se pořádnou dávkou trpělivosti. Ne vždy totiž všechno funguje, jak by mělo, ne vždy mapa odpovídá skutečnosti, ne vždy máte chuť donekonečna smlouvat o cenách. Zajímavé je, že koluje tolik varování o nebezpečí číhajícím v Peru (já sama jsem si jich pár po cestě vyposlechla), ale v reálu se jich většina nestane.

Jedna cesta, kterou jsem podnikla do Ekvádoru, mi to jenom potvrdila. Moc jsem nerozhlašovala, že pojedu sama, protože to v místních podmínkách nepůsobilo úplně košer. Žena by se neměla vystavovat „takovému“ nebezpečí. Hlavním účelem této cesty na sever do teplých oblastí Vilcabamba bylo získání víza. Měla jsem na výběr zaplatit nekřesťanskou sumu a kolek do pasu přímo v Limě, a nebo stejné peníze utratit za cestu na hraniční přechod. Volba byla jasná.

Na sever od Limy se moc často nejezdí, protože místa nejsou tak známá jako třeba Machu Picchu nebo Huascarán. A přitom je to oblast nespočtu chrámů, památek, zbořenišť a nádherných pláží, která se teprve probouzí k životu. Většinu starých chrámů ukrytých pod navátou hlínou lidé donedávna považovali jenom za kopce na obzoru. Teď jsou nádherné. Chrám Slunce a Měsíce nebo chrám Chan Chan u města Trujillo je pro veřejnost otevřený pár let a velká část teprve čeká na odkrytí. Takových míst se začíná objevovat stále víc.

Sami Peruánci o svém kulturním dědictví ví hodně, ale dělají málo. Až když zjistili, že to pro ně může být výhodný obchod, začínají turistům nabízet i jiné destinace než jenom zmiňované Machu Pichu. Sever Peru mě prostě nadchl. Párkrát jsou zkoušela zajít do muzea nebo se dopídit informací o některých kulturách. Zavalila mě ale taková lavina informací, kterou jsem absolutně nečekala. Všechny ty textilie, keramika, náboženské rituály.

Zaujala mě jedna věc, která se ke katolickému a puritánskému Peru na první pohled vůbec nehodila. Byla to otevřenost ve věcech sexu a erotiky. Erotické muzeum, keramika, tržiště… A naproti tomu absolutní odmítání „života na hromádce“ nebo homosexuality. Zvláštní.

Je ještě jedna věc, která mě překvapila. Lidé nemají ve zvyku cestovat. Ano, jsou chudí, ale ne všichni. Ano, mají to daleko, ale kvůli obchodu nebo rodině vzdálenosti překonávají běžně. A tak hodně z nich nikdy nevidělo Machu Picchu, ani se nejeli podívat do hor nebo do pralesa, přestože by na to peníze měli. Taky zvláštní.

Do chrámu je třeba vyfunět

Zmiňovala jsem se o severu jako krásné oblasti, ale trochu opomíjenou díky krásám jižního Cuzca, Arequipy nebo jezera Titicaca. Přestože turismus těmto místům dal pořádně zabrat a chtělo by je objevovat bez zástupů ostatních funících turistů (převýšení je opravdu značné), i tak je to něco nádherného. Když vidíte obrovské hory, tu jejich krásu a velikost a v nich zasazený posvátný chrám, je tak nějak jedno, že u toho nejste sami.

Navíc Machu Picchu bylo původně město, než záhadným způsobem zaniklo, takže chodit po jeho zelených stráních, posedět v jeho kamenných domech s ostatními lidmi je docela fajn.

Škoda jenom, že během letních měsíců je skoro nemožné dostat se na několikadenní trek Inka Trail. Tohle putování vede po staré incké cestě a končí přímo na Machu Picchu. Není dovoleno vydat se po něm na vlastní pěst. Každý musí zaplatit pěknou sumu peněz za průvodce. Většina lidí si proto rezervuje místa pár měsíců dopředu a na místě už jen zaplatí něco kolem tří set dolarů.

Psát o krásách Peru, o jeho lidech, o místních zvycích, to všechno je jenom zlomek z celého Peru. Aby člověk pochopil, musí se tam zajet podívat, ochutnat místní jídlo, které je ohromně bohaté na tropické ovoce, luštěniny, stovky druhů brambor a nespočet plodin, které až nahání hrůzu. V podstatě oprávněně, protože bez pořádné střevní revoluce by zážitek nebyl kompletní. To by nebylo Peru.