Plastelína

4. 12. 2004 | | Nezařazené

Xenofobie, socialistické přežitky, neexistující morálka, drogová závislost, homosexuální prostituce. I takový obrázek o soudobém Rusku poskytuje hra Plastelína mladého nadějného dramatika Vasilije Sigareva. O kvalitě jeho díla svědčí i množství cen, které posbírala Plastelína, jedna ze čtrnácti her sedmadvacetiletého redaktora literárního časopisu Ural magazine.

Vasilij Sigarev: Plastelína
Divadlo DISK

Xenofobie, socialistické přežitky, neexistující morálka, drogová závislost, homosexuální prostituce. I takový obrázek o soudobém Rusku poskytuje hra Plastelína mladého nadějného dramatika Vasilije Sigareva. O kvalitě jeho díla svědčí i množství cen, které posbírala Plastelína, jedna ze čtrnácti her sedmadvacetiletého redaktora literárního časopisu Ural magazine.

Herecký koncert v ní pak předvádí posluchači DAMU z katedry alternativního a loutkového divadla. Z polohy ztřeštěné teenagerovské komedie se bez problémů dostávají k vyvrcholení klasického sociálního dramatu, které obžalovává celou společnost z pokrytectví.

Tahounem celého představení je rozhodně Richard Fiala v roli Maxima. Na scéně je po celé hodinu a půl trvající představení. Náruživě si hraje s plastelínou a připomíná tak trochu Lauru a její skleněná zvířátka Tennesseeho Williamse. Nicméně z téměř autistického zaujetí tvarovací hmotou se dokáže Fiala rychle dostat do polohy pubertálního floutka, černé ovce deváté třídy základní školy.

Odkazy na další klasiky ostatně prostupují celou hrou. Zejména ruští romantici jsou patrní. „Je to naprosto zbytečný člověk,“ prohlásí o Maximovi jeho učitelka Ludmila Ivanovna. Navíc dodává: Takový grázly by měli střílet už před narozením!“ Přitom Maxim, jakkoli není dokonalý, je jeden z mála, kdo si ve hře zaslouží soucit a rozhodně je kromě babičky jediným, kdo si zaslouží přežít.

Právě Maximova babička je rolí, která jako by byla šita na míru Anně Bubníkové. Mladá herečka v roli nedoslýchavé, kulhající, dobrosrdečné, prosté stařeny naprosto okouzluje. Vyzrálé herecké výkony však podávají i ostatní.

Za zmínku stojí také trocha schizofrenie herců, kdy většina z nich vystřídá za představení alespoň tři role. Přitom navíc nerozhoduje pohlaví hrané postavy. Pavol Smolnárik v roli vyschlé, sadistické Ludmily Ivanovny rozesmívá obecenstvo přesvědčivostí klasické „soušky“. Z ženicha Martiny Sľukové se zase jako mávnutím kouzelného proutku stává frivolní narkomanka Nataška nadhánějící homosexuálním dealerům „chlapečky“.

Celý příběh pak podtrhuje scéna. Jak je v Disku zvykem jednoduchá, ale účelná a hodně sugestivní. Takže když vidíte padat bílý strop s nemocničními zářivkami, krčíte se spolu s herci. To, že jste přikrčeni, vám však nezabrání odnést si z Plastelíny skvělý divadelní zážitek.

Mohlo by tě zajímat: