Po dvou měsících, kdy se zdálo, že zejména jihoevropané zdejší
podzim neustojí, se litevské počasí umoudřilo. Tak nastal čas na výlety.
A že má Litva co nabídnout. Ať už sama o sobě, nebo díky možnostem
levného a jednoduchého spojení do dalších zemí severní a východní
Evropy.
Litva trpí nedostatkem kopců, čeká vás tu však moře, desítky
nedotčených jezer, staré hrady a pevnosti, geografický střed Evropy. Nebo
Hora křížů, která ve skutečnosti horou není, zato křížů zde najdete
tisíce a tisíce. Národní park Auštaitija, který doporučuji projet na
kole. Kdo se zajímá o energetiku, neměl by si nechat ujít návštěvu
Ignaliny, jediné jaderné elektrárny v Pobaltí. Na nařízení Evropské
unie je zavřená. Důvod? Reaktor stejného typu jako v Černobylu.
K elektrárně neodmyslitelně patří město Visaginas, které bylo odjakživa
obývané především zaměstnanci elektrárny a jejich rodinami. Dnes tu
najdete desítky padesátníků bez práce a perspektivy, kteří dvakrát
denně obcházejí město, aby se alespoň nějak zabavili. Neumí jinak než
rusky a kolektivně nadávají na Unii.
Zřejmě populárnější destinací bude Klaipeda a poloostrov Kuršská
kosa, o který se Litva dělí s Ruskem. Pokud vás lákají písečné duny a
divoká příroda, kde za celý den nepotkáte živáčka, nejvýše bábušky
sbírající houby, doporučuji ruskou část. V Kaliningradské oblasti stojí
za návštěvu také hlavní město Kaliningrad se zbytky německé
architektury, katedrálou, všudypřítomnými komunistickými paneláky,
přátelskými a pohostinnými lidmi, kteří vám poradí anebo si prostě
rádi popovídají, či monstrózním Domem Sovětů, jež v šedesátých
letech vyrostl na místě šest set let starého hradu. Kromě toho mohu
doporučit pobaltská střediska, například Světlogorsk. Žádné památky
nečekejte, spíše zachovalé lázeňské domy, častušky, nejlevnější
jantar v Pobaltí a dlouhé písečné pláže bez turistů.
Jídlo? Levné a chutné
Samotná Litva neustále překvapuje. Na to, že autobusy staví několik
metrů za zastávkou a že se Litevci ještě nenaučili splachovat toaletní
papír, jsem si záhy zvykla. Stejně tak na obrovskou míru chudoby v těsném
sousedství skleněných mrakodrapů, kde sídlí švédské banky nebo
burzovní aliance Norex.
Na co se mi bude ovšem špatně odvykat? Na litevské menzy. Narozdíl od
Řecka tu zadarmo nevaří, ovšem kvalitou i kvantitou porcí má Sodexo ke
zdejším službám na hony daleko. Skutečně drahý oběd vás vyjde na
50 českých korun. To ovšem musíte mít na podnosu kromě polévky, misky se
salátem, hlavního chodu a skleničky džusu také talíř s desertem a
svačinu na odpoledne. Obvykle se však dosyta najíte levněji.
Pokud budete i poté hladoví, doporučuji některou z místních kuriozit.
Jahodovou polévkou s rýží a nebo čipsy s příchutí nakládaných okurek
či kopru. Chcete-li ochutnat něco z místních nápojů a zůstat
střízliví, zkuste Kvas. Vyrábí se z chleba a cukru, v Litvě chutná
nasládle medově.
Cesta do hlubin litevské kultury
Přestože má tato země několik proti, například neochotu nebo pomalost
některých Litevců, svého výběru nelituji. V Litvě se mísí
středoevropský, německý a ruský element. Svojí proevropskou horlivostí
byla země známá už v předkrizovém období, přejít na euro a pokračovat
v integraci chce i nyní, podobné nadšení zastává také většina
zdejších vysokoškoláků, s nimiž jsem mluvila. Ti však většinou
plánují po ukončení školy ze země odejít. Migrace mladých vzdělaných
lidí je tu vůbec značná. Jak poznamenal jeden místní, „zůstávají
pouze staří, nemocní a vlastenci“. Bída je tu mnohem viditelnější než
u nás, jak v hlavním městě, tak na venkově.
Několik měsíců v Litvě mi kromě základů nového jazyka, procvičení
toho ruského a získání mnoha přátel přineslo především poznání nové
kultury, pohled na Evropu a její ekonomiku pobaltskýma očima, pochopení, jak
žijí lidé v této zapomenuté části Unie, jak se liší český a
litevský způsob vyrovnávání s komunistickou minulostí. Jak jsou zde
narozdíl od Česka dopady hospodářské krize vidět i na ulici. A mnoho
dalšího.
