Sněží. Pan Churchill je zádumčivý. Opatrně kloužu kolem něj.
Zanedbaná příprava na zkoušku mi hryže svědomí. Pomalu, ale jistě. Dám
nebo nedám? Toť otázka. Jdu vstříc svému osudu a rozrážím dveře naší
alma mater. Prázdnější než obvykle. Honosnější než kdy dřív.
Majestátní ticho, klapot podpatků a rej kravat. Nervózní šepot
z dáli.
První patro. Divný pocit v žaludku. Druhé patro. Vím, že nic nevím.
Třetí patro. Zázraky se přece dějí. Tak proč ne dnes? Čtvrté patro.
Mluvím ráda, mluvím hodně. Z toho se vykecám.
SB 412. Jsem tu správně, jsem tu včas. Známé tváře a hlasy navzájem
mučících se lidí. Otázky položené do pléna vyvolávající paniku.
Nejisté odpovědi děsící dav. Šprti online. Tatínek Google, strýček
borec a tetička Wikipedie. Zachraň se, kdo můžeš. Na skripta se už ani
nepodívám.
Kat nikde. Půlhodina pryč. Nervozita stoupá. Hlasy sílí, nikdo nic
neví. Vytahuji skripta. Drtím. Hodina pryč. Vzdávám to. Apatie, ticho a
hlad. Nikdo nemluví, nikdo se na nic neptá. Kat má dvě hodiny zpoždění.
Překonává sám sebe. Čekáme. Doufáme. Automatické kafe a bagety za
pochodu. Máme rádi své zažívání. Tak snad i ono nás. Na zdraví,
kofeinová pěno! Vejdi a neuškoď. Modlíme se. Nervy zmizely. Je nám
těžko. Jdem tam, kam každý musí sám. Na popravu. Kat už dorazil, kat už
čeká. Dvě a půl hodiny strachu, pět minut slávy. Přežila jsem, stačilo
mi, děkuji a odcházím.
