Pozdrav z Mont Blancu
Cestování
V Obřím dole v Krkonoších se v těsné blízkosti oslav Silvestra zrodila myšlenka dobýt nejvyšší horu Evropy – Mont Blanc, Monte Bianco, česky Bílou horu. Požehnaná výška fascinovala, přitahovala další a další nadšence – i naprosté začátečníky! Pro přijetí do skupiny dobrodruhů stačilo nadšení, trocha dobré fysické kondice, dobrá výzbroj a výstroj – ostatní se prý ukáže až na místě. Stanovili jsme termín: 6. září 2000 odjezd z Pardubic.
V Obřím dole v Krkonoších se v těsné blízkosti oslav Silvestra zrodila myšlenka dobýt nejvyšší horu Evropy – Mont Blanc, Monte Bianco, česky Bílou horu. Požehnaná výška fascinovala, přitahovala další a další nadšence – i naprosté začátečníky! Pro přijetí do skupiny dobrodruhů stačilo nadšení, trocha dobré fysické kondice, dobrá výzbroj a výstroj – ostatní (tj. počasí a výšková nemoc) se prý ukáže až na místě. Stanovili jsme termín: 6. září 2000 odjezd z Pardubic. Bylo nás devět: Milan, Béďa, Petr, Vilda, jeho syn Petr, Pavel a Honza Dědkovi, Magda a já… Sešli jsme se včas, jen některým nadšencům, například mně a mé kamarádce činil přesun po městě drahou MHD menší problémy: S dvacetikilovým „batůžkem“ se vklínit do busu, nezranit přitom lidi teleskopickými holemi, mačkami či podobnými vyčnívajícími předměty, nespadnout komusi do klína ve snaze nahodit batoh na záda, …
Po celodenní projížďce v napěchovaném autě konečně zastavujeme nedaleko známého střediska Chamonix. Vítá nás jasné, stabilní zářijové počasí s letními teplotami a sněhově slunečné kulisy horských velikánů. Kolem páté odpolední obtěžkáváme svá záda neúměrně těžkými batohy a s hůlkami v ruce opouštíme vesničku Les Houches.Cesta se vine strmě do kopce, člověk prochází vlahým klínem lesa a skal, posléze už ani těžký batoh nepřekáží… asi za hodinku přicházíme k malé zděné boudičce, kde kol vůkol je dostatek dřeva na malý táboráček, pod námi svítí Chamonix, nad námi zase hvězdy… první noc v horách.
Průzračně čisté ráno. Zapřaháme se do baťohů. Se stoupající nadmořskou výškou se otevírají nové a nové horizonty, hory nás vítají. Další zastávkou na cestě je opuštěné nádraží Mt. Lachat ve výšce přibližně 2000 n. m. – zde se připojujeme na trať místní zubačky a podél kolejí skrz dva skalní tunely předběžně končíme svou pouť na konečné, Le Nid d ´Aigle (Orlí hnízdo – 2872 n.m.). Zde, zpocení až na kost, žízniví a doslova vyplivaní, s údivem pohlížíme na rozesmáté „takyturisty“, kteří tuto štreku přenechali vláčku kolejáčku, a nyní se promenádují bez známky jakékoli únavy, s miniaturními batůžky, navonění všelikými parfémy, kolem našinců, vonících přirozeným „pižmem“.
Dnešní cíl cesty se jmenuje „Baraque forestiere“ (kasárna, 2695 n.m.). Regenerační program v cíli: celé odpoledne se vyhříváme na sluníčku, s posvátnou bázní vzhlížíme k našemu zítřejšímu cíli, ježto se tyčí na hranici skal a sněhu v neuvěřitelných 3817 metrech! Refugio de l´Aig. de Gouter, zkráceně „Gutřík“.
…zapadá slunce a rozlévá své poslední paprsky zlata po kraji. Sníh zčervenal. Obloha fialoví, hory doslova do minuty „zhasnou“ ze svého ruměnce, obloha nad nimi potemní. Stojíme mlčky na hřebeni a s úžasem sledujeme tuto jedinečnou přírodní scenérii. Potkáváme jakéhosi maníka, který si vyběhl až k nám, cestou však ztratil přítele, který mu nesl spacák. Milan mu půjčuje čelovku a on se vydává zpět přítele najít. My se zatím tiskneme stále víc k sobě, neboť přituhuje, popíjíme ferneta, slivovici, prostě drijáky na zahřátí, až nám lezou oči z důlků, zpíváme Měsíci a celé horské krajině, občas vedle v údolí zaslechneme padat kamennou lavinu. Kamzíci nás stále ještě navštěvují, asi čekají nějakou tu dobrotu od večeře.
A opět ráno, opět neskutečný modroplech nad hlavou. Cesta je ještě stále „choďák“, sem tam mezi balvany led, těsně pod „Tetou Růžou“ (místní „lokál“) začíná sněhové pole. Silný vítr, nabalujeme se do teplého oblečení a zahříváme se na chatě čajem a tatrankami. Jsme všichni maličko nervózní, neboť nás čeká obtížné místo – kuloár, námi zvaný kuželkoviště – kdy se naše posádka stává na momentík těmi kuželkami a „Vyšší síly“ velehor zas vrhači kamenosněhových lavin.
K nesmírnému překvapení je v kuloáru málo sněhu, přesto ono kritické místo přeskotačíme neuvěřitelnou rychlostí, drápeme se suťoviskem pokrytým ledem (ideální kombinace na spadnutí, jestliže k tomu připočítáme lezce z protisměru a nevelké možnosti vyhnout se jim). S Béďou a Petrem nevědomky ztrácíme ostatní, jako první staneme na Gouteru a zbytek výpravy přichází až hodinu deset po nás! Žádná procházka skalami, jak se ve všech článcích a průvodcích vždy uvádí! Teprve v horní části, kdy skála nabývá sklonu kolmého, jsou alespoň natažena ocelová lana, ferratky. A po této lopotě člověk doslova zírá, jak helikoptéra stále přiváží a odváží nejen potravinové zásoby, nýbrž i turisty v džínách a botazkách!
Jdeme raději zabrat místo pro stan: záhy se sedélko sněhové stává malou eskymáckou vesnicí. Sedám na batoh, ač celý rok vegetarián, s chutí si dám vepřový řízek, „zapíjím“ sněhem, neboť voda došla, sníh v PET-lahvích ještě neroztál a na Gouteru mají nekřesťansky drahou vodu za 25 francouzských franků. Je vedro, ve výšce 3800 n.m. – na kraťasy. Petr toho zneužívá a předvádí „počasíčko“ ze stanu. Stavíme s Magdou stan, kolíky ve sněhu zoufale nedrží, vaříme polévku, pakujeme věci na zítřejší výstup na Blanc a opalujeme se. Chlapci sedí v Gouteru, pojíjejí laciné francouzské víno a předražené minerálky.
Západ slunce nás zastihne na hřebeni, údolí jsou posetá tisíci světýlek, slunce kouzlí, stává se malířem: barví sníh do zlatova, posléze do červeně, až zachází za temné štíty hor. Obloha doslova hoří rudou záplavou červánků. Fotíme černé postavičky našeho zdánlivě náhodného seskupení v ostrém kontrastu žlutě, oranže, červeně a fialky. Nebe zvolna temní, hory pohasínají a sníh nám pod nohama rychle ledovatí, mráz přituhuje. Člověk se ani nestačí oblékat. Uléháme poměrně brzy, choulíme se ve spacínku, ani centimetr z nás není vidět. Doslova se dusíme ve spacáku ve snaze se zahřát. Je tu totiž třetina kyslíku než dole v údolí, špatně se dýchá, špatně se spí. Ve dvě hodiny ráno vycházejí k vrcholu „první světlušky“. Je to nesmyslně brzo, budou nahoře za svítání. My vstáváme „až“ v pět, vycházíme ve čtvrt na sedm. Poprvé s Magdou zkoušíme mačky, okamžitě si je zamilujeme, totéž platí o teleskopkách a o čelovce. Nikdo mnoho nemluví, zřejmě se nechtějí vysilovat zbytečnými slovy. Jenom mně je do hovoru, povídám a povídám, občas někdo přitaká, ale na dialog to bohužel není. Zdoláváme první čtyřtisícovku, Dome de Gouter (4304 n.m.), právě vychází slunce a osvětluje nejvyšší vrcholky Alp. Je mínus šest stupňů, fouká středně silný vítr, jdu nabalená snad ve všem, co mám, ale fyzickou slabost necítím. Naopak, každým dalším krokem prožívám stále větší rozkoš z pohybu, z nádherných rozhledů. Potkáváme turisty – Čechy, kteří vyrazili kolem druhé hodiny ranní: holčina leží na sněhu, zjevně prožívá strasti výškové nemoci.
Moc se mi líbí hřebínek čítající snad sedm dílčích předvrcholů Mont Blancu, mačky na nohách, nádherné slunné počasí bez mráčků, pohoda, která (nejen v mé duši) zavládla, všechny problémy najednou se zdají být nepodstatné, malicherné a zapomenuté tam dole o 4200 výškových metrů níže,… Nejkrásnější je cesta těsně před vrcholem. Úzký, strmý, ale krátký sněhový hřebínek, střecha Evropy. Euforiony se bouří, nejradši bych se i s mačkama a batohem rozběhla až na vrchol.
A nahoře!! Je to k neuvěření, 10. září 2000 – stojíme na nejvyšším místě Evropy! Samou radostí se objímáme, podáváme si ruce, olíbáváme se, fotíme převážně do paměti ve snaze uchovat si tuto jedinečnou chvilku ve své nádheře na celý život, skáčeme radostí, zpíváme několikahlasně písničku „Horo, horo, vysoká jsi“. Jakoby z letadla shlížíme na vrcholky L´Aiguille du Midi, Matterhorn, Gran Paradiso, Monte Rosa do Švýcarska, Itálie a do Francie – všude je zemský povrch rozbrázděn do nesmírných, vesmírných štítů, kde se snoubí skály a sníh, kde nebe je modřejší než modré a slunce jasnější než jasné, …
Avšak – pouť nekončí výstupem na vrchol. Je po poledni, scházíme k tábořišti za 2,5 hodiny! (Turistický průvodce hovořil o 4 hodinách). Někomu je špatně, mnoho nejí, nás pár hladovců hltá, až se jim dělají boule za ušima, vinaříme a „fóglujeme“ na Gouteru – čekáme, až se „kameny proběhnou kuloárem“ a až k večeru přimrznou, abychom mohli projít i my. Nadmíru unavení slézáme ferraty, batoh si opět s námi dělá, co se mu zamane, cesta dolů je ještě horší, jsme vyčerpaní. Kolem půl osmé večer z posledních sil docházíme ke „kasárnám“ do výšky 2800 n.m., lidem se postupně vrací barva do tváří, kyslík do krve, začínáme mít hlad, vaříme. Zakrojili jsme si pěkný krajíc: 1000 výškových metrů nahoru, 2000 výškových metrů dolů.
Poslední večer v horských výšinách. Stojím mlčky, sama na skalnatém hřebínku nad chatou, sleduji usínající oblohu a jako každý večer, tak i nyní myslím na lidi, které miluji, dnes i na vrchol Blancu, vše se mi vrací jako pozpátku promítaný film. Všichni už uléhají do spacáků, jen Milan přijde za mnou a sledujeme opět východ Měsíce, pozorujeme noční oblohu, posloucháme padající balvany, …
…labyrint světa mizí a člověk stoupá do ráje svého srdce, nachází sám sebe, ve své bytostnosti, zhmotňují se ideje ve své maximální plnosti okamžiku, jež si říká věčnost.
Nahrávání ...
