Miminka sochaře Davida Černého na mě z výšky vystrčila své baculaté zadečky. Zadečky hezké, ale co ty obličejíky? Vypadají jako kocour Tom hned nato, co ho kamarád Jerry z legrace trefil pětitunovou traverzou do nosu. Ano, k návštěvě mě zlákala žižkovská televizní věž. Na vrásčitou stařenku ve futuristické kukani jsem přes sklo zamávala ISIC kartou a ona přede mě na oplátku plácla vstupenku v ceně 30 korun. Na můj investigativní dotaz, kolik že stojí plné vstupné, mechanicky pronesla, že osmé patro. Aha.
Miminka sochaře Davida Černého na mě z výšky vystrčila své baculaté zadečky. Zadečky hezké, ale co ty obličejíky? Vypadají jako kocour Tom hned nato, co ho kamarád Jerry z legrace trefil pětitunovou traverzou do nosu. Ano, k návštěvě mě zlákala žižkovská televizní věž.
Na vrásčitou stařenku ve futuristické kukani jsem přes sklo zamávala ISIC kartou a ona přede mě na oplátku plácla vstupenku v ceně 30 korun. Na můj investigativní dotaz, kolik že stojí plné vstupné, mechanicky pronesla, že osmé patro. Aha. Následující skupinku českých dospěláků ohodnotila šedesáti korunami za kus, čímž mě uklidnila. Podle ceníku vstupného totiž platí třicet korun jen důchodci. Dospělí mají platit sto padesát a ISICáři sedmdesát pět korun. Ceník je zřejmě pouze inspirativní. Nedoslýchavá paní mívá konec konců světlé okamžiky, kdy rozliší laskavou češtinu od cizích řečí. Oni by nám ti turisti mohli Prahu nezřízeně okukovat, že.
Jiná patra, než páté s restaurací a kavárnou a osmé s vyhlídkou, buď ve věži nejsou, nebo (a to spíš) je v nich vaše přítomnost krajně nežádoucí. Vyřešeno bravurně: výtah oplývá pouze třemi tlačítky – nula, pět a osm. Co ale výtahu nechybí, je digitální počítadlo výšky. Metry naskakují ďábelskou rychlostí, čtyři za vteřinu. Milovníkům kosmických zážitků projížďky výtahem vřele doporučuji. Přetížení, zrychlení a zpomalení si řádně pohraje s vaší křehkou rovnováhou.
Osmé patro, jak děla dobrá žena za pokladnou, je to pravé místo k rozhlížení. Ve výšce 93 metrů a 5 centimetrů nad zemí se můžete pokoušet vcítit od orla kroužícího vysoko na nebi. Před dvěma lety se jeden takový orel našel a hupsnul si (ne naostro, ale bungee). Ilustruje to výstavka fotek, ale podle mě je pro představu volného pádu mnohem názornější, dojít si v této nebeské výšce na záchod.
Tento 216 metrů vysoký televizní skvost začal růst ze země v roce 1985, stavba trvala sedm let. Její vývoj si můžete prohlédnout na obrázcích v první ze tří místností umístěných prstencovitě po obvodu věže. Ale kdo by hleděl na fotky, když mu u nohou leží celá Praha? Z něžně růžového interiéru téhle místnosti můžete vidět Staré Město a Hrad. V orientaci vám mají pomoci nákresy výhledu hustě poseté očíslovanými zapichovátky. Legenda je k dispozici ve francouzštině, angličtině, češtině a němčině, a to důsledně v tomto pořadí. Zamávejte Churchillovi. On vám bohužel nezamává, poněvadž v pohledu z vašeho do Winstonova oka zaclání DOS (Dům odborových svazů). Můžete ale obdivovat pestrou fasádu Paláce Akropolis nebo žlutý jeřáb na stavbě Rajské budovy. Když nalepíte hlavu na sklo a zašilháte přímo pod sebe, uvidíte drobné, drobounké náhrobky. Jak inspirující.
Šipky vás dovedou do pampeliškově žluté místnosti, odkud prozměnu neuvidíte ani jeden náhrobek, ačkoli máte výhled na celé Olšanské hřbitovy. Pod dosud hustými korunami stromů byste hledali spíš park. Jedinečná je možnost koukat z jednoho místa jak na jarovské koleje, tak na Jižní Město. V chytrých poznámkách k výhledu se dočtete, že nešťastný projekt Jižního Města ze šedesátých let učinil z této části metropole jakousi „noclehárnu“.
A konečně blankytně modrá místnost, která vás nenechá na pochybách, že se tu zdi natíraly přebytky z obchodu s vybavením dětských pokojíků. Šikmé odpolední paprsky mi zabránily prohlédnout si detailněji Barrandov, Vyšehrad a Riegerovy sady. Naopak docela dobře byl úplně vpravo vidět starý známý žlutý jeřáb. Kruh se uzavřel a 500 km2 městských částí unavilo moje smysly, dala bych si něco na zub.
Ani páté patro si co do barevnosti s vyhlídkou nezadá. Vylezete z výtahu a připadáte si jak v Greenwichi – jediná linie dělí veškerý prostor na rudou restauraci vlevo a decentně modru kavárnu vpravo. Hostů poskrovnu, ceny jsou omračující. A tak jsem tenhle ztepilý architektonický zázrak opustila docela hladová.
