iList.cz » Příští stanice Indie, hlavní nádraží

Příští stanice Indie, hlavní nádraží

20. 3. 2004 | Dana Chytilová |

Za oknem se míhá téměř podzimní krajina, která však ani náhodou nepřipomíná babí léto. Schyluje se k dešti, já mrznu v tenké větrovce a žehrám, že mi už nezbývá žádné čisté oblečení. „Máte tady volno?“ zaburácí muž v tričku a plátěných kalhotách. Kývnu a neochotně skrčím natažené nohy. Je to už třetí den strávený ve vlaku. Jsem unavená, ale vzrušení z blížícího se příjezdu domů mi nedá spát. Navíc pohled na můj neskutečně špinavý bágl vrací muže zpět do mladých let: „Z výletu, z výletu? Jsem taky strašně rád trempoval. Republiku mám prošláplou úplně celou.“ I já miluji toulání po naší vlasti, leč toto léto jsem prožila se skupinkou čtyř kamarádů daleko od republiky, daleko od Evropy. V Íránu, Pákistánu a Indii.

Překročení světadílu

„V autobuse si můžeš šátek sundat. Kdyby nás stavila kontrola, znovu si ho nasadíš.“ Radí mi sympatický Íránec, když po přejetí hranic mezi Tureckem a Íránem pokračuji již se zakrytými vlasy. Trochu rozpačitě jej poslechnu. Vytane mi totiž na mysli, že prostá hlava se trestá několika ranami holí. V Íránu musí ženy chodit zahalené doslova od hlavy až k patě. Nic naplat, že srpnové teploty zde dosahují více než čtyřiceti stupňů Celsia. S dalšími kilometry přibývají i čárky na teploměru, až se dostáváme do nejteplejšího místa v Asii, pákistánské Sibi (54 stupňů). Rozdílů mezi civilizovaným Íránem (nejvýraznější odlišností ve srovnání s Evropou je právě ono muslimské zahalování žen) a militaristickým Pákistánem si všímáme už na vzájemném hraničním přechodu. Myslím, že až právě tady nastává ten skutečný zlom mezi Evropou a Asií. Potvrzuje nám to i čtrnáctihodinová autobusová rallye pouštními dunami. Přes varování všech příruček si sedáme úplně dozadu mezi všemožné krabice a hledáme místo pro nohy a batohy.

Země zaslíbená nebo smetiště dějin

Konečně! Vysněné se stává skutečností a my procházíme kilometr dlouhou a zároveň jediným hraničním přechodem mezi Pákistánem a Indií. Oba státy jsou nesmiřitelnými rivaly už od rozdělení subkontinentu v roce 1947. Symbolem nepřátelství je vleklý spor o státy Džammú a Kašmír. Proto i my jsme čtyřikrát zkontrolováni a dvakrát vybalujeme obsah batohů, než nám dovolí opravdu vstoupit. Teprve pak se můžeme pořádně rozhlédnout a vdechnout vůni té snad nejsvobodnější země světa. Vidíte ty nádherné rostliny hýřící všemožnými barvami? A co zpěv ptáků? Není snad úplně jiný než kde jinde? Bezpochyby. Takhle nějak musí vypadat ráj.

Euforie rychle končí s příjezdem do prvního většího města Amritsaru. Šílená koncentrace lidí, zvířat, aut a odpadků nás uvádí v úžas. Jak zde mohou všichni žít v tom smradu a v té špíně?! Ale zdá se, že to vadí pouze nám. Vyhublé krávy, osli, prasata a psi nacházejí na smetišti možnou potravu, a poté i útočiště. My se raději uchylujeme do Golden Temple (Zlatého chrámu), kde nás sikhové ubytovávají v chrámovém komplexu. Bydlet a jíst zde můžeme tři dny zdarma. Stravujeme se však sami, protože jídlo přenecháváme těm opravdu potřebným.

„Rupí, van rupí, giv mí van rupí!“ pokřikuje černovlasá holčička. Je tak roztomilá, že byste jí nejraději dali ne jednu rupii (což z vás při kurzu jedné rupie za devadesát našich haléřů velkého samaritána neudělá), ale třeba všechny peníze. Avšak upravený vzhled a znalost pár anglických slovíček ukazuje, že je o tuto holčičku postaráno. Alespoň v porovnání se spoustou spoře oděných dětí s nafouklými bříšky spícími venku na dece. Ty za vámi žebrat nepřijdou. A i kdyby přišly, dokázali byste je spasit?

Ještě neopomenout prohlídku chrámu, který je prý pokryt sto kilogramy zlata, zanechat nějaký bakšiš a hurá do Dharamsaly – exilového sídla tibetské vlády.. Nevědomky přijíždíme právě v době jedné z veřejných audiencí Jeho Svátosti Dalajlámy. Dlouho se zde ale nezdržíme a před davy turistů z celého světa dychtících po duchovní osvětě prcháme do Himalájí.

Hory krásné, hory zrádné

Toužebně očekávané treky se však díky silnému monzunu odkládají a my podnikáme jen menší výlety do okolí. Vypadá to, že déšť nikdy neustane. Osvědčený průvodce Lonely Planet nás odkazuje na vesnici v horách jménem Batal, která by měla ležet za pásmem nepříjemného monzunu. To, že k ní povede nepředstavitelně úzká cesta necesta, kde je nemožné vyhnout se protijedoucímu vozidlu, nám ale zůstává utajeno. Pozvracená okna autobusu, růžence v rukou Indů a kusy žlutého bagru ve stometrové strži nám také mnoho klidu nedodávají. Nicméně po malé poruše motoru úspěšně dobýváme vesničku, jež sestává pouze ze tří kamenných „srubů“. Ocitáme se v dokonalé, sluncem zalité oáze klidu. Začínám si pomalu zvykat na zdejší klima. Na jídlo, v němž hlavní složku tvoří chilli papričky, si ale nezvyknu nikdy! A tak má hlavní obživa spočívá ve výborných chlebových plackách chapatti a plain rice (samotné rýži). Národní jídla jako thali (rýže, čočka a nadrobno nakrájená zelenina) nebo chowmein (čínské špagety) přenechávám otrlejším jedincům.

Poté podnikáme třicetikilometrovou túru v nadmořské výšce přes čtyři tisíce metrů, jež nás zcela vyčerpává, a proto zamíříme do miliónových měst. Autobus je tentokrát tak přeplněný, že volíme jízdu na střeše. „Pozor! Skloňte hlavu!“ křičí Martin a už zaléhá vpředu spícího Inda. Ihned se připojujeme, neboť vysunuté skály značí jistou smrt. Totéž platí pro cestování ve městech. Jediným rozdílem je, že tam vám hrozí zásah od drátů vysokého napětí.

Indická doprava, proslulá hrobka a velbloudi

V metropoli Dillí zůstáváme jen nejnutnější dobu pro vyřízení íránských víz. Vše pokrývá černý dým výfuků, v němž jen ztěží lapáme po dechu. Městské autobusy jsou neustále v pohybu. Na zastávkách většinou jen přibrzdí a cestující vyskakují a naskakují za jízdy. Dveře tu jsou nadbytečné, protože Indové využívají každý volný prostor. Ať se jedná o schody nebo o kovovou tyč zábradlí, za kterou se stačí držet a vlát napůl uvnitř, napůl venku. Na pěti sedadlech vedle sebe se jich dokáže poskládat až osm! Totéž platí pro jakýkoliv druh dopravy. Proto raději rychle pryč do Agry, města Taj Mahalu. Zde obdivujeme nejen souměrnou hrobku, kterou nechal v 17. století postavit mughalský vládce Šáhdžahán milované ženě Mumtáz Mahál, ale také nefalšovanou „prádelnu“ na periferii města. Celý její mechanismus spočívá v několika velkých kamenech, o které se doslova mlátí prádlo. Tisíckrát se namydlí, namočí a omlátí. Pak se rozprostře na zemi mezi odpadky a vůbec není na závadu, když se po něm projdou krávy a buvoli. Že by snad speciální druh žehlení?

„Nóční výlet do pouště na velbloudech! Jen za tři sta rupií!“ozývá se poměrně dobrou angličtinou, když v Bikaneru, pouštním městě na východě Indie, vystupujeme z autobusu. Za chvíli si už domlouváme podmínky, abychom zítra mohli vyjít vstříc novým dobrodružstvím. Na hřbetě velblouda, který nás nutí sedět vzpřímeně a lehce se pohupovat v bocích, se cítíme vskutku nádherně. Alespoň duševně, protože fyzická schránka trpí velkými otřesy. Náplasti se nám dostává, když večer uléháme do toho nejjemnějšího písku, jaký si jen dokážeme představit. Čeká nás jedna z posledních nocí.

Na shledanou, rozmanitá Indie

Na zpáteční cestě, kdy se ještě týden touláme Íránem, se snažíme utříbit si dojmy. Snad s trochou troufalosti můžeme tvrdit, že Indie není ani dobrá, ani špatná, ani černá, ani bílá. Je bohatá i chudá zároveň a záleží na vás, co si z ní odnesete. Děkuji ti, Indie, kolébko nejdéle přežívající civilizace planety, žes byla i mým domovem…