Je sobota odpoledne, 13. listopadu 1999. Sedíme s kamarády v hospodě U Houdků, lijeme do sebe jedno pivo za druhým, občas proložíme panáčkem. Pohřbívání kohokoliv či čehokoliv není příjemná záležitost. My právě pohřbíváme festival Bod zlomu.
Je sobota odpoledne, 13. listopadu 1999. Sedíme s kamarády v hospodě U Houdků, lijeme do sebe jedno pivo za druhým, občas proložíme panáčkem. Pohřbívání kohokoliv či čehokoliv není příjemná záležitost. My právě pohřbíváme festival Bod zlomu.
Právě u tohoto stolu všechno začalo, po úspěšném šestém ročníku Festivalu umění celkem kvalitního (F.U.C.K.), který se konal v prostorách kina Aero a menzy na Jarově a jehož se zúčastnilo přibližně 500 diváků, převážně z VŠE. Někdy na přelomu května a června tohoto roku jsem se zde sešel s Ivošem Anderlem a Radimem Habartíkem, abychom pokecali o možnosti uskutečnit obdobný festival přímo v prostorách VŠE. Divadla, kapely, pivko, cokoliv, jen aby se ta naše anonymní továrna na ekonomy stala trochu lidštější a přívětivější. Výsledkem schůzky bylo rozdělení funkcí v přípravném výboru (já-komunikace s vedením školy, Ivoš-shánění účinkujících) a poměrně realistický návrh festivalu, který jsme ještě před prázdninami předali do školy.
Na začátku semestru se náš malý přípravný výbor znovu sešel a konstatoval, že doposud toho moc neudělal. Osvěženi tříměsíčním odpočinkem jsme se znovu vrhli do organizování. Ivoš začal doopravdy shánět účinkující a já urgovat rektorát o předběžný souhlas s festivalem konaným u příležitosti Dne studentů. Po osobní schůzce s rektorem prof. Janem Segerem a vyjasnění smyslu festivalu jsme tento souhlas v první dekádě října obdrželi. Prvotní nadšení velice brzy vystřídal strach, zda se nám podaří zorganizovat podobnou akci v průběhu pouhých pěti týdnů.
Shánění účinkujících se rozběhlo naplno. Otiskli jsme inzerát ve Studentském listu. Požádali jsme o spolupráci návštěvníky filmového klubu. Oslovili jsme každého, o kom jsme třeba jen tušili, že má něco společného s nějakou kapelou či divadlem. Ze třinácti tisíců studentů VŠE v Praze se nám podařilo dát dohromady dvě divadla, dvě kapely a jednoho DJ. Připadalo nám to docela málo, ale pro začátek alespoň něco.
Na začátku listopadu tedy byla řada na mně, abych sehnal definitivní souhlas školy s akcí a peníze. Vše šlo až podezřele hladce, program i prostory nám byly schváleny bez nejmenších připomínek. Navíc vedením prošla i naše žádost o financování festivalu, jehož rozpočet činil sedm tisíc Kč (zapůjčení pódia, zvukař, aparatura). Bylo nám přislíbeno, že v den akce budou školní bary otevřeny do pozdních nočních hodin. Jediné omezení, které se v průběhu organizování celé akce ze strany školy vyskytlo, byl poměrně logický požadavek, aby se festival nekonal v prostorách tělocvičny, neboť její podlaha je stavěna pouze na styk s podrážkami sportovní obuvi. Škola nám prostě vyšla vstříc a pozdější neúspěch akce můžeme svádět na leccos, rozhodně však ne na přístup vedení VŠE.
Varovat nás asi mělo pondělí 8. listopadu. Nejprve se nám podařilo konečně vymyslet název festivalu: Bod zlomu. Měl vyjadřovat, že tato akce je první po dlouhé době, kterou si studenti organizují sami pro sebe v prostorách školy a symbolizovat počátek nové tradice. Dále jsme získali významnou posilu do štábu, Olgu Matějkovou. Celá organizace, především její administrativní část, nám již začínala přerůstat přes hlavu a tak byla každá duše ochotná pomoci vítána. Zhruba ve stejné době, kdy jsme diskutovali o tom, že festival nemá být jenom pro studenty, ale že bychom měli pozvat taktéž pedagogy, lezl z faxu dopis, v němž nám své vystoupení na festivalu nabídl doc. Michal Spirit. Jako bývalého zpěváka Pražské komorní opery a později Opery Mozart jsme ho do programu samozřejmě okamžitě přijali. Pamatuji si, že ten večer jsem usínal s přesvědčením, že se nám podařilo dát dohromady akci, jakou VŠE doposud nezažila.
A pak už šlo vše ráz na ráz. Druhý den mi volal Ivoš, že všechno padlo. Protože jsem z počátku nejevil známky, že bych pochopil o čem mluví, vysvětlil mi, že jednomu z divadel dlouhodobě onemocněl hlavní představitel a šéf, a tak nemohou přijet. Bubenice jedné z kapel zjistila, že práce pro Anderseny je důležitější než nějaký festival. Další divadlo odřeklo jen tak anebo možná mělo nějaký důvod, který jsem už zapomněl. Během dvou hodin zbyla z původního programu jediná kapela – Mr. Tyčka. Postavit festival na jediné kapela a operním zpěvu doc. Spirita nám připadalo vyloučené a do začátku festivalu zbývaly dva týdny. Začalo nové kolo shánění. Teď již i prošení. Znovu obvolat všechny, kteří účast na festivalu alespoň zvažovali. Všude stejná odpověď, není čas.
Deadline jsme si stanovili na čtvrtek 11. listopadu. Ten den se mělo rozhodnout, zda se Bod zvratu uskuteční alespoň v nějaké omezené formě, či se úplně zruší. Rozhodování zkomplikoval fakt, že se nám těsně před termínem přihlásila kapela ochotná vystoupit, avšak nemající s VŠE nic společného. Další rozhodování nám značně usnadnil telefonát z divadla, odkud jsme měli mít půjčené jeviště: „Kluci, vy se furt neozýváte a nám tu přišla nabídka, že bychom to pódium mohli půjčit na celé čtyři dny. Tak co vy na to?“. Je po rozhodování. „Jasně, berte to, tady to na žádnej fesťák nevypadá.“
Mohli jsme mít festival. Mohli jsme prolomit zakletí budov VŠE. Jenže pouze tři lidé na takovou práci nestačí. Ani když jim chce pomoci jedna kapela a jeden pedagog. Na jaře se pokusíme festival VŠE uspořádat znovu. Třeba se někdo přidá.
