V průběhu devadesátých let minulého století bujela v New Yorku
zločinnost, vraždy a násilné trestné činy na ulicích, přestože se míra
kriminality ve Spojených státech celkově zmenšovala. Oproti dřívějšku
byl totiž zaznamenán hospodářský růst a stárnutí obyvatelstva, tím
pádem se věková kategorie zastoupena největším počtem násilníků
(18–24let) zmenšovala. Ne však v New Yorku. Na nejchudší čtvrti totiž
dopadlo snižování sociálních dávek a obyvatelstvo v důsledku vysoké
imigrace mládlo.
Do této situace vstupuje David Gunn, nový ředitel dopravního podniku,
který byl ctitelem tzv. teorie rozbitých oken. Zakladateli této teorie byli
kriminologové James Q. Wilson a George Kelling. Tato teorie vnímá zločin
jako epidemii, která se rozšiřuje z jednoho na druhého člověka, z jedné
čtvrti do celého města. Průlomovou myšlenkou ale bylo, že podnět
trestného chování nepřichází od určitého typu člověka, ale
z vnějších znaků prostředí. Tím se stalo např. symbolicky rozbité
okno. Pokud někdo hodí kámen do okna a okno je stále rozbité, netrvá
dlouho a jsou rozbitá i další okna, protože si to vandalové mohou dovolit.
Pokud si společnost nedokáže poradit s agresivním žebrákem nebo toleruje
vandalismus, jsou to jasné signály osobám, které mají na trestní činnost
spadeno. Kdo se bude obtěžovat volat policii?
Nový ředitel dopravního podniku zavedl politiku těchto „rozbitých
oken“ do praxe. V tu dobu podnik investoval do nových vlaků v metru.
„Měli jsme uvést do provozu nové vlaky, které stály asi deset milionů
dolarů jeden, a věděli jsme, co se stane, když je nedokážeme ochránit.
Vydrží den a pak je vandalové zničí.“ Řekl Gann. Zaměřil se na bitvu
proti grafitům: „Graffiti symbolizovalo kolaps systému,“ říká. „Když
zvážíte celý proces znovuvybudování organizace a pracovní morálky, bylo
třeba vyhrát bitvu s graffiti. Kdybychom tuto bitvu nevyhráli, žádné
reformy managementu a fyzické změny by se neuskutečnily.“
Sysifovská práce sprejerů
Gann zavedl speciální linku na čištění vagónů a když se na
jakémkoliv vlaku objevilo grafiti, muselo být během otočky odstraněno.
„V Harlemu na Stopětatřicáté ulici jsme měli depo, kam se vozy
odstavovaly na noc,“ vzpomínal Gunn. „První noc sprejeři přišli a
nastříkali boky vozu na bílo. Další noc, když už to bylo suché, přišli
nakreslit obrysy svých výtvorů. A třetí noc je přišli vybarvit. Byla to
třídenní práce. Věděli jsme, že sprejeři budou na nějakém špinavém
vlaku pracovat, a tak jsme udělali to, že jsme je nechali jejich graffiti
dokončit. Pak jsme přišli s válečky a přetřeli jsme to. Sprejeři
z toho měli slzy na krajíčku, ale my jsme to odshora dolů pěkně
přemalovali. Byl to pro ně signál: jestli chcete strávit tři noci ničením
našich vagonů, prosím. Ale vaše graffiti nikdy nespatří
světlo dne.“
Nedlouho po řediteli dopravního podniku přišel i nový ředitel
dopravní policie, William Breton, který rovněž vyznával stejný postup.
Zaměřil se na drobné přestupky, konkrétně na boj proti černým
pasažérům. Lidé klasicky turnikety přeskakovali, nebo se jimi jednoduše
protlačili. Pro ostatní lidi, kteří přihlíželi, to byl jasný signál.
Pokud oni neplatí, proč bych měl platit já. Policistům se obecně do tohoto
boje nechtělo, šlo jen o částku 1,26 dolarů a celý proces – doprava
na služebnu spolu s vyplněním nezbytných formulářů a jejich
zpracováním trval celý den. Breton proto přestavil starý městský autobus
na pojízdnou policejní stanici, vybavenou telefony, faxy, vazební celou a
zařízením na snímání otisků prstů. Celá doba se tak zkrátila na jednu
hodinu. K turniketům pak postavil deset strážníků v civilu a ti
odchytávali černé pasažéry přímo při činu.
Černí pasažéři s překvapením
Ukázalo se, že každý sedmý černý pasažér byl zadržený pro
dřívější trestnou činnost a každý dvanáctý měl u sebe zbraň. Pro
policisty to bylo velmi fascinující. Breton píše: „Každé zatčení bylo
jako rozbalování Kinder vajíčka. Jakoupak hračku tam asi najdu? Máš
pistoli? Máš nůž? Máš zatykač? Že bychom tu měli vraždu?“ Počet
vykázaných z metra za opilost či nevhodné chování se za první měsíce
zdvojnásobil a za dobu čtyř let dokonce zpětinásobil.
Po vynikajících výsledcích se Breton stal roku 1994 šéfem Newyorské
policie a začal uplatňovat obdobné postupy na tzv. trestné činy
ovlivňující kvalitu života. Tím byla myšlena opilost, močení na
veřejnosti, postih osob, které se motaly mezi řidiči na silnicích a chtěly
peníze za mytí oken, odhazování odpadků a drobné poškozování
majetku.
Jak tedy zatočit s kriminalitou? Kriminalita podle teorie rozbitých oken
vychází z prostředí a může se jí jednoduše předejít soustředěním
na maličkosti a jejich postihováním. Může připomínat biblické rčení
„Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci“ a možná se
jím autoři teorie nechali inspirovat.
Nemusíme jít ale daleko do života na veřejném prostranství, ale
k tomu, co ovlivníme sami. Stačí si uvědomit, že pokud tolerujeme rozbitá
okna ve svých vlastních životech, vztazích a zvycích nebo tolerujeme věci,
které odkládáme, neřešíme, ať už vlastní leností, únavou nebo
pohodlností, vše má negativní důsledky na věci větší a může být
velmi těžké je zpětně jakkoliv jinak napravovat.
ČTĚTE TAKÉ:
