Je půlnoc. Většina lidí poklidně spí, jen skupina čtyř šílenců postává na Hlavním nádraží a čeká na spoj Praha–Žulová v 0.43. Těmi šílenci jsou členové turistického oddílu stíhající první tříčlennou skupinu, která je celý den na cestě a teď patrně podřimuje ve srubu poblíž rychlebského Špičáku.
Je půlnoc. Většina lidí poklidně spí, jen skupina čtyř šílenců postává na Hlavním nádraží a čeká na spoj Praha–Žulová v 0.43. Těmi šílenci jsou členové turistického oddílu stíhající první tříčlennou skupinu, která je celý den na cestě a teď patrně podřimuje ve srubu poblíž rychlebského Špičáku.
Náš vlak má čtyřicet minut zpoždění. Nezbývá než čekat a pozorovat mikrosvět Hlavního nádraží. Někteří se tu už zabydleli, chodí jen tak v bačkorách. Jiní volají domů a těší se na gulášovku. Další bloumají po okolí a žebrají o peníze. To vše za přítomnosti hordy policajtů koketujících s policajtkami. Když se blíží čtyřicátá minuta našeho čekání, odebíráme se na perón. Tam se po chvíli číslice čtyřicet na informační tabuli nenápadně přemění na sedmdesát.
V devět hodin ráno vystupujeme v Žulové. Sraz s první skupinou je už v 10.03 na Špičáku, od kterého nás dělí osm kilometrů chůze do kopce. Posíláme SMS a Janek vyráží napřed. Třeba to stihne. Krajina je líbezná, dá se říct bohem zapomenutý kraj. Vypadá to však, že na něj zapomněl i svatý Petr, když z nebe sypal sníh. My s Žurinem se radujeme, na radu Šárky jsme totiž jako jediní nechali běžky doma.
Na Špičák dorážíme se spožděním hodina a půl. Janek už tu stepuje dlouho, ale nikdo z první skupiny nás nečeká. Obklopuje nás mlha a zima, fouká vítr. Snídáme a spekulujeme, co se asi mohlo stát kamarádům. Zatkli je Poláci? Sežrali vlkodlaci? Nebo se na nás vyprdli? Když vyryjeme do země vzkaz, že odcházíme na Smrk, vynoří se z mlhy tři osůbky. Shledání jako v pohádce. Společně se vydáváme dobýt vrchol.
Postupujeme závratnou rychlostí dvou kilometrů za hodinu a nezapomínáme se každou půlhodinku řádně občerstvit. Sněhu přibývá, ale na běžkách se jet nedá. Zatím. Jen se boříme a boříme. Mé pohory odolnost dlouho nepředstírají, a tak za chvíli dost čvachtám. Široko daleko ani živáčka, až teprve odpoledne potkáváme bandu nám podobných šílenců. Na rozdíl od nás ale nemají běžky v ruce, nýbrž na nohou. Vypadá to, že jim je úplně fuk, sunou-li se občas po trávě.
Pomalu se začíná stmívat, a tak na jednom travnatém plácku váháme, zda zůstat či ne. Dobrodruzi chtějí dobýt Smrk ještě dnes, proto jdeme dál. Na pokraji smrti hladem a vyčerpáním jsme ten pyšný kopec nakonec pokořili!
Kousek od Smrku, u pramene Brousek, zakládáme ležení. Má to jeden háček. Po zeleni ani památky, všude jen mrazivý sníh. Všem je jasné, že noc bude drsná. Šárka, já a Žurin stavíme stan, ostatní se pachtí s přístřeškem z plastanů. Není čas na hrdinství, všichni svorně uléháme se slepicemi. Vyprávím pohádku o modrém nebi, slunci a výhledech, které nás určitě zítra čekají.
Noc k nám není ani trochu milostivá, celou dobu silně prší. Náš stan se drží statečně, ale ti pod plastanem brzy leží na vodní posteli. Po předlouhé noci balíme mokré spacáky a oblečení. Brácha si nechala pohory na taktickém místě a teď se chlubí, kolik do nich nachytala vody. K velké radosti všech začíná chumelit. Cíl je jasný: chata Paprsek. Pomalu se začínají dít věci neuvěřitelné: splňuje se má pohádka a my prvně spatřujeme slunko!
Konečně. Paprsek je před námi. Vletíme dovnitř a nenasytně hodujeme. Posíleni se vydáváme na nádraží do Starého Města. Jak se říká, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Tedy naši běžkaři. Sjíždějí místní kopečky a my s Žurinem šlapeme po silnici. Sraz máme v cukrárně na náměstí a na oslavu, že jsme přežili, vykupujeme snad všechny dobroty.
Turistický oddíl VŠE má i na další víkendy naplánované akce všeho druhu. Ve svých řadách rád uvítá nové členy. Více informací můžete najít na nástěnce v prvním patře SB vedle počítačů.
