Lenka Černá, Jarmila Kabátová a Milan Boldi strávili šest týdnů v Indii. Jako zástupci týmu pracovníků „Adopce na dálku“ navštívili osm center tohoto projektu v celé Indii. Jejich úkolem byla detailní kontrola hospodaření s prostředky „adoptivních rodičů“, školení sociálních pracovníků, setkání s dětmi a jejich rodiči, návštěva škol i vesnic. Poznávali Indii očima nejchudších, očima dětí a těch, kteří jim zasvětili celý život.
Lenka Černá, Jarmila Kabátová a Milan Boldi strávili šest týdnů v Indii. Jako zástupci týmu pracovníků „Adopce na dálku“ navštívili osm center tohoto projektu v celé Indii. Jejich úkolem byla detailní kontrola hospodaření s prostředky „adoptivních rodičů“, školení sociálních pracovníků, setkání s dětmi a jejich rodiči, návštěva škol i vesnic. Poznávali Indii očima nejchudších, očima dětí a těch, kteří jim zasvětili celý život.
Kalkata byla prvním městem, které navštívili. „I když jsme věděli o otřesných životních podmínkách lidí z vesnic i o bezvýchodné situaci lidí z místních slamů, realita nás ohromila.“ Ve snaze přiblížit se místním a splynout s davem nakoupili hned v Kalkatě indické šaty. „Na typické indické sárí jsme si ještě netroufali, správně ho obléknout je opravdovým uměním. Pětimetrová látka se několikrát omotá kolem těla a zbytek se záhadným způsobem složí a přehodí přes levé rameno. Výsledek, když se to umí, je okouzlující.“ Místo sárí si tedy pořídily pohodlné, ale velmi elegantní salwar kameez, šaty s širokými kalhotami a šálou. Dívkám dalo dost práce přemluvit Milana, aby si koupil kurtu (indickou dlouhou košili s kalhoty), ale nakonec podlehl.
Dvanáctý den v Indii, kontrola centra v Kalkatě i založení nového centra v Bangalore je za nimi. Z Bangalore cestují vlakem přes noc do Maduraie, hlavního města státu Tamil Nadu, a odtud autem do horské vesničky Shenbaganur. Na počasí v Madurai je znát několika set kilometrový posun na jih. Zažívají tam pravé tropy, ke kterým patří i hejna komárů. Shenbaganur, který leží 2000 metrů nad mořem, nabízí naopak příjemnější horské klima, teploty ani v létě nepřesahují 25 stupňů Celsia. Cesta z Madurai trvá asi 3,5 hodiny, projíždí se horskými serpentinami, kde se naskýtají nádherné panoramatické pohledy na Kodaikanalské pohoří.
Shenbaganur nese jméno vzácné květiny, která neroste na žádném jiném místě na území celé Indie. Nejbližším větším městem je Kodaikanal, vzdálený 6 km.
Příroda je nádherná: hory, lesy, palmy, terasovitá políčka… Místní však nádheru nevychutnávají. Sucho je hlavní příčinou, proč většina rodin živoří a žije ze dne na den. V období sucha totiž majitelé půdy nenabízejí práci a námezdní dělníci, tzv. coolie workers, musí zůstat doma. Za práci na polích se obvykle nabízí asi 30 rupií (20 Kč) denně, majitelé půdy však vyplácí mzdu s několikadenním i několikatýdenním zpožděním jen pod podmínkou, že dělník pokračuje v práci na jeho poli. Fakticky tak v Indii přetrvává obdoba systému nevolnictví. „Při setkání s rodiči adoptivních dětí jsme si všimli velkých bílých opuchlin na rukách několika mužů. Jejich denní prací je omývat v řece zeleninu a balit ji do jutových pytlů. Protože jsou ruce stále ve vodě, rozmočená a mozolovitá kůže se nestačí zahojit.“ Mzda dělníků nestačí na pokrytí základních životních potřeb, lidé ji většinou okamžitě utratí za jídlo. Mnoho rodin vlastní nebo si pronajímá malé políčko, kde pěstují zeleninu pro vlastní potřebu. Rýže se sem kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám dováží z údolí.
Chudoba s sebou nese další problémy: negramotnost, otřesné hygienické podmínky… „Jedna maminka nás nechala nahlédnout do hrnce s rýží připravovanou k obědu; mezi bílými zrníčky se hemžili brouci, pavouci a další odporný hmyz.“ Většina vesnic má vybudované pouze venkovní kanalizace. Odpad odtéká žlábky na kraji chodníků. Kolem chatrčí, a dokonce i v nich se to hemží zvířaty – kravami, buvoly, kozami, slepicemi i apatickými psy.
Lidé jsou však velmi přátelští a pohostinní. Všude nabízejí čaj nebo kávu. „Naše návštěva byla v celé vesnici velkou událostí, brzy se sešly davy dětí i dospělých. Každý opětoval naše úsměvy.“
Kromě jednání o finančních a organizačních otázkách se našel čas i na setkání s dětmi z projektu „Adopce na dálku“. V shenbaganurském centru bydlí a studuje 350 dětí, z nichž polovina je podporována „adoptivními rodiči“ z České republiky. „Nezapomenutelné chvíle jsme s dětmi trávili při společných jídlech v internátní jídelně. Seděli jsme v tureckém sedu na rohožích mezi dětmi a pochutnávali si na rýži se silně kořeněnou omáčkou. Jíst bez příboru sice vyžaduje trochu cviku, ale i to jsme nakonec s přehledem zvládli. Děti byly zvídavé, docela dobře jsme si s nimi popovídali díky sociálnímu pracovníkovi, který ochotně překládal.“ Hned při prvním obědě si domluvili na pátou hodinu na volejbal. „Kluci nás překvapili, hráli perfektně.“
Sedm dní uběhlo neskutečně rychle a tým pracovníků projektu „Adopce na dálku“ pokračoval do dalších center. Všech 350 dětí obklopilo odjezdovou cestu, mávalo a jedno dokonce do otevřeného okénka auta vhodilo květinu. „I když nám bylo smutno, odjížděli jsme s pocitem, že o všechny „naše“ děti je dobře postaráno a že v budoucnu je díky podpoře českých „adoptivních rodičů“ čekají lepší podmínky než v jakých žijí jejich rodiče.“
