Skotsko je zemí deště, malin a Highlands
CestováníKdyž mi vloni kamarád Tom vyprávěl, co všechno prožil během pěti
týdnů, kdy byl pracovat a cestovat ve Skotsku, nenapadlo mě, že se tam
o rok později vydám s ním. Vidina odlišně prožité části prázdnin se
však pro mě stávala v průběhu roku čím dál atraktivnější a nakonec
jsem se rozhodl vyrazit v létě s ním. A co mě tedy čekalo? Práce na
skotské malinové farmě jako sběrač malin spojená s cestováním
a objevováním pro mě dosud neznámé země.
Když mi vloni kamarád Tom vyprávěl, co všechno prožil
během pěti týdnů, kdy byl pracovat a cestovat ve Skotsku, nenapadlo mě,
že se tam o rok později vydám s ním. Vidina odlišně prožité části
prázdnin se však pro mě stávala v průběhu roku čím dál
atraktivnější a nakonec jsem se rozhodl vyrazit v létě s ním. A co mě
tedy čekalo? Práce na skotské malinové farmě jako sběrač malin spojená
s cestováním a objevováním pro mě dosud neznámé země.
Druhého července jsme ve dvou odlétali z Ruzyně. Další členy
výpravy jsme měli potkat až na místě. Přestupní stanicí byl Newcastle,
kde jsme byli za necelé dvě hodiny. Autobus, přesněji Megabus (skotský
nízkonákladový dopravce, podobný jako náš Student Agency, ale při
včasné rezervaci ještě o mnoho levnější), což byl náš druhý
dopravní prostředek, odjížděl až následující den ráno, a tak jsme
zvolili noc na letišti. Ta by proběhla v poklidu, kdyby nás ve čtyři
hodiny ráno neprobudil jistý stopadesátikilový pořízek, který o sobě
tvrdil, že musí uklízet a ke své práci používal vysavač, který dával
nulovou šanci na spaní i těm nejtvrdším spáčům. Odpoledne jsme se tedy
přesunuli pár set kilometrů severněji a za použití třetí metody
dopravy – stopu (o němž bude ještě řeč později) – jsme se dostali
až na Marshallovu farmu poblíž města Alyth. Ta v okolí rozhodně nebyla
jediná, jahodové a malinové farmy jsou v této části země
téměř všude.
Skotské Highlands nejsou pro slabochy
Skotsko je autonomní zemí Spojeného královstí Velké Británie
a Severního Irska a svou rozlohou odpovídá zhruba velikosti České
republiky. Zatímco povrch země na jihu je podobný našemu, na severu se
rozkládají Highlands (vrchoviny), kde panují diametrálně odlišná
pravidla. Bez nadsázky lze říci, že zde jsou oblasti, kde potkáte jen hory
s minimem vegetace, ale maximem midges, což jsou hejna skotského hmyzu
podobného našim komárům, ovšem nesrovnatelně dotěrnějšího. Nelze se
tedy divit, že ačkoli se Římané ve středověku dostali při šíření
impéria až sem, nikdy se tu natrvalo neusadili a téměř neobydlená je
oblast do teď. Hlavním městem Skotska je Edinburgh, ale největším je
Glasgow, v jehož aglomeraci také žije většina obyvatel země. Měnu mají
Skotové vlastní – skotskou libru. Směňuje se však v kurzu 1:1 k libře
britské a problémy s jejím vyměněním budete mít jen tehdy, když si ji
přivezete na kontinent.
Novým útočištěm se nám stal karavan
Po příjezdu na farmu jsme se „ubytovali“. Naším domovem se stal malý,
zato útulný karavan. Nabízel v podstatě jen postel (jejíž délka jen
taktak odpovídala délce našich postav), jistý pult, který kdysi sloužil
nejspíše k vaření a malou skříň bez poliček. Přestože vybavení
karavanu celkově bylo skromné, nakonec se jediným problémem ukázal můj
nový, supertenký spacák, který mě při nočních teplotách +12°C dokázal
pořádně rozetřást.
Náš plán pro následující týdny byl zhruba následující: vždy šest
dní v týdnu jsme chtěli pracovat na farmě a poslední den se vypravit
někam na výlet. Na konci pobytu jsme měli v plánu půjčit si auto
a vyrazit na pár dní cestovat. Naším cílem bylo západní pobřeží.
Rivalita na poli
Práce na poli (tedy sběr malin), ze které jsem měl původně největší
respekt, se nakonec ukázala jako velmi pohodová. Vstávali jsme v šest hodin
a díky nevybíravému počasí jsem brzy pochopil, co znamená rčení,
že je něco „hnusné, jak pikerské ráno“ (rozuměj ráno pikera,
sběrače malin, který musí na pole za každého počasí). Práce probíhala
v tunelech z fólie, takže na nás obvyklý déšť nemohl a několik dní
bylo dokonce jasno, takže jsem si i připomněl, jak že to asi vypadá léto
u nás. Všichni pikeři, a tedy i já, jsme byli za práci odměňováni
nikoli podle odpracovaných hodin, nýbrž podle hmotnosti nasbíraných malin,
takže o motivaci nouze nebyla. Po pár dnech roboty jsme se ale stejně
s Tomem shodli, že nejvíce nás motivuje touha nasbírat více než ten
druhý, takže jsme se časem díky našemu soutěžení začali umísťovat
i na předních pozicích mezi všemi dvěma sty pikery.
Stopování a první výlet
S žádnou prací se to ale nesmí přehánět, a tak jsme po týdnu usoudili,
že přišel čas vyrazit na první výlet. Jeho cílem bylo malebné
městečko na východním pobřeží, a sice St. Andrews. Jako dopravu jsme
zvolili stopování. Důvody byly dva: jednak je to dobrá možnost pro rozhovor
s domorodci a za druhé je zdarma. Autobusová doprava je ve Skotsku totiž
velmi drahá, několikanásobně dražší než u nás (zpáteční lístek do
15 kilometrů vzdálené obce stojí kolem pět liber). Ráno jsme tedy stáli
na kraji silnice s cedulí „Dundee“, což byla pro nás přestupní
stanice. Již jsme si zvykli, že kamarád s přítelkyní, kteří stopovali
kus za námi, měli díky přítomnosti sličné mladé dívky na stopu vždy
přednost, a tak jsme jim po chvíli zamávali a čekali, kdo vezme nás.
Nakonec jsme si ale nestěžovali ani my, neboť do Dundee jsme jeli Jaguárem,
jehož řidič byl majitelem evidentně prosperujícího architektonického
studia. Když jsme se od něj dozvěděli, jak se dělá byznys ve Skotsku,
byli jsme na místě. Druhou část cesty nás vezl veselý důchodce se zlatým
retrívrem v zadní části auta. V St. Andrews jsme navštívili známé
trosky katedrály, která se stavěla 150 let ve dvanáctém až čtrnáctém
století a byla ve své době nejvelkolepějším dílem, které ve Skotsku
lidé do té doby postavili. Na doporučení našeho druhého řidiče jsme
zavítali také na University of St. Andrews, která byla založena roku 1413,
tedy jen o pár desetiletí později než naše Karlova Univerzita. Její
zachované historické budovy opravdu stály za to. Bohužel naše škola s ní
smlouvu v rámci výměny studentů uzavřenou nemá. Odpoledne přišel čas
pomýšlet na návrat zpět. Na stopu tentokrát neplatilo, že z devadesáti
procent berou stopaře muži středního věku, střední vrstvy, kteří jedou
v autě sami, a tak jsme jeli s třiadvacetiletou slečnou, čerstvou paní
učitelkou, kterou jsem si rychle oblíbil. Obzvlášť poté, co její první
slova byla: „Hi! What´s your name?“
Na sever bez výbavy raději nejezdit
Jeden z dalších výletů, který jsme podnikli, směřoval do vesnice
Braemar. Od kamarádů jsem slyšel, že její shlédnutí stojí za to.
Nakonec mi nezbylo, než jim věřit. Do Braemaru jsme se s Tomem totiž nikdy
nedostali. Vyrazili jsme v neděli, což byla chyba. Po delším čekání nás
sice svezl jeden golfista (v neděli potkáte na silnici téměř jen golfisty,
což ale není nic divného, protože golf hraje ve Skotsku v podstatě
každý, a to již odmalička), ale to byla jen první část cesty. Braemar
leží asi čtyřicet mil na sever od naší farmy a jedná se tedy již
o oblast Highlands. Již tento fakt sám o sobě nás měl varovat. Po jisté
době jsme se dostali asi na půli cesty do plánovaného cíle a rozhodli se,
že místo dalšího stopování (jinak než autem se do Braemaru nedostanete)
prozkoumáme hory poblíž. Vyrazili jsme tedy ve svém výletním oblečení
na první kopec a cestou jsme potkávali další hikery, kteří však na
rozdíl od nás měli nepromokavé bundy, rukavice, kukly a další vybavení.
Brzy jsme jim začali závidět, protože cestou nahoru se začalo dramaticky
měnit podnebí. Když jsme se dostali na vrchol, přivítal nás ohromný vichr
a do toho ještě začalo pršet. Za pár momentů jsme tedy doslova běželi
celí promoklí zpět dolů a byli moc rádi, že nás zpět vzalo stejné
auto, kterým jsme se dopravili tam. Paradoxně po návratu na farmu jsme
prožili krásný slunečný zbytek odpoledne.
Začátek dovolené
Po měsíci práce a několika výletech se přiblížila nejatraktivnější
část našeho pobytu. Sbalili jsme krosny, vyzvedli výplatu, rozloučili se
s kolegy a vyrazili do Perthu, kde jsme již měli zamluvené auto. Na
následující tři dny se tak stal naším novým dopravním prostředkem malý
Renault Twingo. Svou velikostí byl pro nás akorát, dokonce jsme se zpočátku
snažili v něm udržovat pořádek, abychom mohli vozit stopařky (bohužel
jsme nepotkali po celou dobu ani jedinou). Pro nás nezvyklé řízení vlevo
nám překvapivě problémy nečinilo, i když zpočátku jsme ocenili plné
pojištění, které jsme si raději za pár liber přikoupili. Poslední
červencový den jsme vyrazili směrem na západní pobřeží. První zastávku
jsme udělali u jezera Ness nebo také Loch Ness (loch znamená ve staré
gaelštině jezero). S politováním musím konstatovat, že se jedná
o naprosto obyčejné jezero, navíc docela rozlehlé, neboť je dlouhé asi
20 mil.
Následující noc jsme strávili v autě, nedaleko od západního
pobřeží. Největší chybou, kterou jsem ten den udělal, bylo, že jsem
večer otevřel na chvíli dveře, abych si vzal něco z kufru. Během deseti
sekund totiž dovnitř nalétalo tolik midges, že jsme následujících deset
minut měli o zábavu postaráno. Pochopili jsme tedy, že přespat budeme
muset na jiném místě, což jsme také učinili.
Druhý den jsme směřovali na poloostrov Ardnamurchan, jehož cíp je
nejzápadnější místo pevninské části celé Velké Británie. Je dlouhý
několik desítek mil a vede po něm jediná silnice, která navíc svou
šíří pojme jediné auto, takže každých pár set metrů narazíte na
rozšířená místa pro vyhýbání. Celý poloostrov je téměř neosídlen,
takže na něm naleznete opravdu krásnou krajinu. Škoda jen, že při naší
návštěvě celý den pršelo (což je ale rozhodně obvyklejší, než že by
bylo celý den hezky). Na pobřeží jsme pak navštívili ardnamurchanský
maják a já jsem si koupil obligátní pohled, který se pak nejspíše díky
chybějícímu sousloví „by air mail“ doručoval do Čech tři týdny.
Noční Ben Nevis
Další naší zastávkou byl Ben Nevis, tedy nejvyšší hora na ostrovech.
Protože jsme k němu však dorazili v době, když už všichni horalové
byli zpět dole (kolem sedmé večer), rozhodli jsme se neriskovat výstup
a nedráždit novináře v Česku vymýšlením titulků na způsob „Dva
Češi pohřešováni v okolí Ben Nevisu“ a po půl hodině jsme se
vrátili zpět k autu.
Poslední den našeho putování byl ale „nejakčnější“. Dostali jsme
se až do údolí Glen Coe, což je, dle slov jednoho staršího skotského
pikera z farmy, nejkrásnější místo ve Skotsku (mimochodem, původně jsme
si o něm mysleli, že je to bezdomovec, který se tak různě poflakuje po
Skotsku, ale později jsme zjistili, že žije v Edinburghu, má doma internet
a standardně používá e-mail, což si v sedmdesáti letech jistě
zaslouží uznání). A potvrdili jsme si, že měl pravdu! Tentokrát nám
nevadilo, že prší, protože z hor po obou stranách silnice jsme pozorovali
nespočet vodopádů. Krajina a hory působily opravdu mocným dojmem, a tak
není divu, že se jedná o oblíbenou destinaci horolezců.
Památník porážky Angličanů
Předposlední zastávkou byl Stirling, v minulosti též hlavní město země,
proslavené svým hradem a památníkem Williama Wallace, který zde slavně
porazil Angličany. My jsme bohužel strávili notnou chvíli čekáním na
místo k zaparkování. Když jsme uspěli, vydali jsme se na hrad. Nakonec
jsme skončili na prvním nádvoří, kde jsme byli seznámeni s cenou
vstupenek a usoudili, že zas takoví milovníci skotských dějin nejsme
a hrad ve Stirlingu je koneckonců pěkný i zvenku.
Po Stirlingu už nastal čas se vydat zpět, neboť v 16 hodin zavírala
autopůjčovna v Perthu, kam jsme měli vrátit auto. Času nebylo mnoho,
přesto jsme se ještě vydali na západní pobřeží do města Arbroath, kde
mi Tom chtěl ukázat útesy. Musím uznat, že dobrých 50 metrů vysoké
mořské útesy stály za to, ovšem cestu zpět bych si raději odpustil. Už
když jsme vyjížděli, bylo nám jasné, že návrat včas budeme stíhat
obtížně. Když se k tomu přidala jedna objížďka a drobná zácpa, jen
jsme nervózně pozorovali hodinky. Kdybychom totiž auto vrátit nestihli,
museli bychom čekat do druhého dne, čímž bychom zmeškali autobus do
Londýna a dost možná i náš let. Povolenou rychlost jsme tedy překročili
na všech typech silnic a do půjčovny jsme se dostali jen o pár minut
později. Auto jsme vrátili, ale já jsem ještě několik dní po návratu do
Čech kontroloval účet, jestli jsme někde nezaplatili pokutu.
Náš pětitýdenní výlet byl u konce. Zbývalo se dopravit opět
Megabusem do Londýna a odtamtud jsme letěli do Prahy. A jak celý pobyt
hodnotím? Jednoznačně pozitivně. Poznal jsem další zemi, ujistil se,
že dokážu pracovat i jako obyčejný „rolník“ a přivezl jsem si
mnoho zkušeností i zážitků, o které jsem se mohl podělit
s přáteli.
Nahrávání ...
