„Co čekáš, vždyť je to jen Erasmus,“ zakroutil kamarád hlavou.
Nedávno jsem si nahlas posteskla, že by po nás učitelé mohli chtít
trochu víc.
V některých zemích to prý vypadá lépe, častěji však podobně. Od
výměnných studentů se zas až tolik neočekává. V Litvě panuje pro
Erasmáky podobný systém jako v Česku pro Čechy. Semestr proteče mezi
prsty, poté několik dní poctivě studujete a nazdar. Občas nastane výjimka,
sejde-li se dobrá skupina spolužáků. Což je hlavní kámen úrazu. Pět
měsíců netrvá dlouho, takže má většina lidí různé zájmy, nejen
studium.
Předměty, na kterých jsem se sešla s těmi, které daná problematika
baví, jsou vynikající, plné diskusí, při kterých se dozvíte potřebná
fakta i to, jak téma vnímají lidé odjinud. Studium, jak má vypadat,
napadá mne v takovou chvíli. Profesoři jsou vstřícní a projevíte-li
zájem, zahrnou vás odbornou literaturou (rádi vám půjčí i vlastní
knihy) nebo začnou nad rámec výuky organizovat exkurze. A především dané
problematice rozumí. Většina z nich má za sebou stáže doma
i v zahraničí, ke každé otázce vám hned doporučí tucet cizojazyčných
zdrojů a velmi rádi se pustí do diskuse.
Jediným nedostatkem vyučujících může být jejich angličtina. Tento
trend neplatí vždy, bohužel ale převládá. Ruský přízvuk nebo špatnou
výslovnost rádi přehlédnete. Horší je, nerozumí-li učitel vašim
otázkám nebo se neumí vyjádřit, takže tu a tam přecházíte na ruštinu,
abyste si řekli, co potřebujete. Jenže přednášející se moc nemá proč
starat o kvalitu svého projevu, pokud předmět navštěvují lidé, kteří
po příchodu zapnou notebook, brouzdají na internetu, nesledují, o čem je
řeč, a ožijí až s koncem hodiny, jak se často stává. Pro učitele je
demotivující, když se na otázku, proč jsme si vybrali předmět Sociální
a politické změny v Litvě v posledním desetiletí, dočká několikerého
pokrčení ramen a upřímného „potřebuji kredity“. Nebo „Litva mě
zajímá.“ „A co přesně?“ „Třeba zima a sníh“.
Studenta zase příliš nemotivuje, jestliže poslouchá jako jeden z mála.
Také to, že se vzhledem k převládajícímu (ne)zájmu obsah přednášek
oklešťuje a zkracuje. Možnost využít knihovnu, která je otevřená dvacet
čtyři hodin denně a nabízí dostatek odborných titulů v angličtině,
nebo ochoty přednášejícího, jenž vám indiviuálně zodpoví vše, je
skvělá. Donutit se k samostudiu je o něco těžší. Ostatně, kdyby tento
styl fungoval, nemusely by vysoké školy vůbec existovat. Chodit si někam
číst a občas se někoho zeptat by zvládl každý, kdo by o to
opravdu stál.
