Kdybych řekl, že jsem se do Ekonomky zamiloval, tak bych asi lhal. Nicméně nemohu ani tvrdit, že jí nesnáším. Zkrátka jsem si na ni zvykl, a to i přesto, že sloveso „zvyknout si“ nemám příliš v lásce.
Kdybych řekl, že jsem se do Ekonomky zamiloval, tak bych asi lhal. Nicméně nemohu ani tvrdit, že jí nesnáším. Zkrátka jsem si na ni zvykl, a to i přesto, že sloveso „zvyknout si“ nemám příliš v lásce.
Nikdy mi nevadily fronty na počítače nebo na obědy. Hysterické scény při zapisování na bakalářské zkoušky pro mě byly spíše příjemným vytržením z reality všedního studia. S čím jsem se však po nástupu do „továrny na inženýry“ nemohl dlouho vyrovnat, byla všudypřítomná anonymita. Dříve jsem býval poměrně upovídaný člověk, ale teď jsem celý den mlčel jako ryba. Zaplést se s někým do hovoru nemělo příliš velký smysl, neboť zde existovala velká pravděpodobnost, že už ho do konce studia nespatřím. Stal jsem se drobnou částicí třináctitisícového davu. Kdysi jsem se jmenoval Tomáš Kopřiva, nyní jsem jen číslo 770209/0484.
Nejhorší se ukázaly mezery v rozvrhu. Na gymnáziu jsem se naučil vyplňovat odpolední přestávky posezením u piva. Ne že bych byl nějaký alkoholik, ale sklenice piva dokázala evokovat krásné, inteligentní i méně inteligentní diskuse. Na VŠE jsem začal chodit na pivo sám, což byla zajímavá, ovšem nikterak veselá zkušenost. Mohl jsem sice nerušeně meditovat, ale po čase jsem zpozoroval, že s každým půllitrem roste depresivní charakter mých myšlenek, a to bohužel exponenciální řadou. Po třetím pivu jsem vždy radši zaplatil a šel navštívit hodinu marketingu, managementu nebo matematiky. Nicméně vzhledem k mé pochmurné náladě, ve mě přednášející nikdy nenašli příliš dychtivého posluchače.
Jak řekl Lenin: „i hlavou se dá zeď prorazit, jestliže je shnilá.“ Ale systém studia na VŠE rozhodně shnilý není, naopak má i své nesporné výhody a je tudíž pevně zakořeněný. Kdybych se ho pokoušel prorazit, tak bych si minimálně rozbil brýle. Po racionální úvaze mi tedy nezbyla jiná možnost, než se přizpůsobit.
Dnes už dokážu velmi dobře proplouvat bezejmenným davem. Umím se šikovně vyhnout známým tvářím, se kterými jsem minulý semestr na cvičení prohodil pár vět o probírané látce a se kterými bych už asi nenašel společné téma. Když se náhodou vyhnout nelze, tak už nejsem ten trouba, který pozdraví jako první a pak se hloupě diví, že mu ten druhý neodpověděl. Naučil jsem se celý den s nikým nepromluvit a pro všechny případy si s sebou nosím noviny nebo knížku. Na svět se už dívám veseleji, neboť jsem zjistil, že nejsem jen tak obyčejným číslem v databázi studentů. Jsem přeci sudý, zatímco dobrá polovina mých kolegů je lichá.
A do hospody už o přestávkách radši nechodím, co kdybych tam potkal sebe před pěti lety a neměl bych si sám se sebou co říct.
