Tentokrát to vyjde. Budu pilná vysokoškolačka s poctivou docházkou.
Žádné zatahování ani ulejvání. Stoprocentní účast, to je můj cíl.
Pevně rozhodnuta, tlačena davem valících se studentů, procházím bránou
VŠE. Moc studentů, málo věšáků, bleskne mi hlavou cestou okolo
přeplněné šatny. Posbírám si své saky paky a jde se dál. Trpělivě
vystojím frontu na schody, nesnažím se probojovat k automatům ani na
záchody. Mířím rovnou do své učebny. O hodinu dřív a naprosto
zbytečně. Za blbost se platí.
Riskuji a jdu do menzy. Kdo si počká, ten se dočká. Těstoviny carbonara,
třicet šest devadesát. Budete mi chybět mé chuťové buňky. Žádná
siesta, žádné flákání, vzorní studenti nechodí do hodin pozdě.
Vyhýbám se ucpaným úsekům školních chodeb a statečně si klestím cestu
vpřed. Učebna praská ve švech. Kdo dřív přijde, ten sedí. Nevzdávám se
a jdu si shánět židli jinam. Po malém smlouvání, rozepři a běhu je
židle ukradena. Nesledují mě. Teď ji jen nacpat dovnitř. Čtyřicet lidí
se do učebny s kapacitou dvacet pět osob prostě nevejde. Profesor doufá,
že někteří studenti sardinky neradi a příště už nedorazí.
Končíme dřív, vzduch v učebně je vydýchán a slabší jedinci
omdlévají. Velím odjezd a cpu se do tramvaje. Ozývá se žaludek. Těstoviny
carbonara, třicet šest devadesát. Domů dobíhám jen tak tak. Léčím se
ohnivou vodou. Druhý den ráno podezřívám menzu z pokusu o otravu. Asi
chtějí zredukovat počet studentů. Povedlo se jim to. Zůstávám doma, chtě
nechtě jsem flink. Skládám zbraně a uvolňuji místo. Bůh žehnej všem
flákačům, zátahářům a pracujícím studentům. Bez nich bychom se na VŠE
prostě nevešli. Byla to pro mě čest být alespoň na jeden den jednou
z vás.
