Doplnění Keynesovy poptávky po penězích, nová teorie životního cyklu
či teorie spotřeby a úspor. Bohatý život ekonoma završilo
nejvýznamnější ocenění, kterého lze dosáhnout.
Krátkodobým ekonomickým výkyvům přizpůsobují lidé úspory, nikoliv
spotřebu. Tato hypotéza měla obrovský význam pro ekonomickou teorii
i praxi. V roce 1985 byla italskému rodákovi Francu Modiglianimu udělena
Nobelova cena za průkopnické práce při analýze spotřeby a úspor
obyvatelstva a za teoretické práce v oblasti podnikových financí a
finančních trhů.
Římskému pediatrovi a sociální pracovnici se v roce 1918 narodil syn
Franco. Ve svém rodném Římě dostudoval práva a krátce potom musel kvůli
svým antifašistickým názorům a židovskému původu prchnout přes Paříž
do USA. Stalo se tak ve stejném roce, v němž se oženil se Serenou
Calabiovou. Po příchodu do Spojených států amerických dostal stipendium na
New School for Social Research v New Yorku. Franco Modigliani půspobil jako
asistent na College School for Women v New Jersey a na Bard College při
Columbia University. Roku 1944 získal doktorát na New School a začal
pracovat jako výzkumný asistent v Institute of World Affairs. V této době
též učinil první příspěvek ke studiu úspor, známý jako
Duesenberryho-Modiglianiho hypotéza.
Zajímavá část Modiglianova života začala na Chicagské univerzitě kde
spolupracoval jako výzkumný konzultant s Cowlesovou komisí pro ekonomický
výzkum. Poté vyučoval na řadě dalších universit v USA a od počátku
šedesátých let přednášel na Massachussetském technologickém institutu.
Vedle teoretické ekonomie se aktivně účastnil diskusí o hospodářské
politice nejen v USA, psal novinářské články, byl poradcem italské
vlády, konzultantem americké centrální banky (FED) a v roce 1976 byl
zvolen prezidentem Americké ekonomické asociace.
Keynesova Obecná teorie zaměstanosti Modiglianiho uchvátila a začal ji
rozvíjet a bránit před zastánci monetarismu. Proslavil se hned svým prvním
textem „Preference likvidity a teorie úroku“ z roku 1944. Tato práce
znamenala zobecnění a doplnění Keynesovy teorie poptávky po penězích,
která zpochybňovala účinnost peněžní politiky a kladla důraz na přímé
státní výdaje do ekonomiky.
Teorii spotřeby a úspor rozvinul Franco Modigliani svou vlastní verzí
teorie životního cyklu. Podle ní se domácnosti při rozhodování
o úsporách neřídí primárně svou aktuální ekonomickou situací, ale
uvažují v dlouhodobějším měřítku. Nikoli spotřeba, ale úspory
domácností se přizpůsobují krátkodobým výkyvům.
V oblasti investičního rozhodování firem propojil Modigliani
originálním způsobem teorii podnikových financí s obecnou teoretickou
makroekonomií a přispěl tím k obohacení teorie firmy o rozsáhlý
poznatkový fond finanční vědy. Tyto myšlenky vyvolaly teoretické spory a
ovlivnily i skutečné chování amerických firem v oblasti financování
investic či výplat dividend.
Obrovský přínos pro makroekonomii ocenila Švédská banka Nobelovou
cenou. Franco Modigliani zemřel v roce 2003 ve svých 85 letech.
