Thajsko i po tsunami žije dál
CestováníJméno ostrova Pchúket přetřásala média od 26. prosince loňského roku dost často. Kus pevniny v Andamanském moři totiž patřil k nejpostiženějším místům v Thajsku a zahynuly na něm tři stovky lidí, převážně turistů. „Když moře rychle ustoupilo, šli se mnozí podívat blíž, co se děje,“ říká Džutchamas Sirivanová, ředitelka thajského turistického úřadu.
Jméno ostrova Pchúket přetřásala média od 26. prosince loňského roku dost často. Kus pevniny v Andamanském moři totiž patřil k nejpostiženějším místům v Thajsku a zahynuly na něm tři stovky lidí, převážně turistů.
„Nemuselo umřít tolik lidí. Jenže zvědavost byla velmi silná. A když moře rychle ustoupilo a pláž byla plná ryb a dalších mořských živočichů, šli se mnozí podívat blíž, co se děje, a nestihli pak před valícími se vlnami utéct,“ řekla Studentskému listu Džutchamas Sirivanová, ředitelka thajského turistického úřadu.
Turisté, vraťte se
To potvrzují i některé příběhy z Patongu, jedné z nejnavštěvovanějších pláží na Pchúketu. „Všechny turisty jsme nahnali do čtvrtého patra jedné z našich budov. Voda dosáhla jen do prvního, a tak se nikomu nic nestalo,“ vypráví Manon Kvanjen, manažer hotelu LaiMai Resort, který se ještě stále dostavuje. Domorodci si nebezpečí uvědomili spíše. „Jen jsem zahlédl vlnu, naskočil jsem do auta a ujel. Nebylo na co čekat,“ vzpomíná patongský taxikář Apsek. Útěkem daleko od pláže se zachránili i další. Teď se na prosincové hrůzy snaží co nejrychleji zapomenout a přilákat do země zpět turisty, bez nich totiž nebude z čeho žít. V Thajsku tvoří příjmy z turistiky 12,2 procenta HDP.
„Hrozné je, že všichni si myslí, že jsme byli zasaženi velmi silně. Ale to není pravda, vše tu funguje, je tu bezpečno a kdo tu předtím nebyl, ani nepozná, že se něco změnilo. Indonésie nebo Srí Lanka dopadly mnohem hůř,“ tvrdí servírka v kavárně blízko pláže. A má pravdu. Moře je průzračné, písek na pláži téměř bílý, hotely i restaurace otevřené, obchůdky na promenádě jsou přeplněné zaručeně značkovými výrobky Diesel. Mezi fungujícími podniky jsou pak místa, kde se pilně pracuje na renovaci.
Jediné, co chybí, jsou turisté. Vzhledem k tomu, že v březnu začíná thajské léto, se jich na pláži povaluje vskutku málo, snad jen několik desítek. „A to je to dnes dobré, přijela totiž výletní loď,“ ukazuje jeden z pouličních prodavačů na širé moře, kde kotví zámořský parník. A opravdu, kteréhokoli turistu člověk osloví, vypráví stejný příběh: „Jedeme na té lodi okolo světa ve stylu Willyho Foga, za osmdesát dní. Původně jsme tu nechtěli zastavit, ale řekli nám, že potřebují turisty, tak jsme tady.“
Vesnička na ostrovech ze štítů hor
V Thajsku bylo katastrofou zasaženo jen šest provincií, přesto mnozí turisté ze strachu zrušili cesty i do ostatních částí země. „Teď je málo turistů. Dřív tu bylo hodně Evropanů – Italové, Švédové, Francouzi. Teď jezdí spíše Číňané nebo Korejci,“ vypočítává Addam, který v zátoce Pchang Nga vozí turisty na kajaku okolo roztodivných skal trčících z moře. Dříve to byly vysoké hory. Asi před osm a půl tisícem let přišlo oteplení, zvedla se hladina oceánu a z hrdých štítů se staly malé ostrůvky rozházené v moři. Sem tsunami nedorazila. „Nemohla by, těch skal je tu tolik, že by ji roztříštily. Nemusíte se bát,“ uklidňuje mě Addam špatnou angličtinou.
Kajakář pochází z nedaleké vesničky na ostrůvku Pchan Ji. Ten patří takzvaným mořským cikánům. Asi před dvěma sty lety sem jeho předkové připluli z Indonésie a na ostrůvku zarazili vlajku na znamení, že vody bohaté na ryby. Slovo „vlajka“ je pak obsaženo prý i v názvu ostrůvku. „Vesnička je výjimečná tím, že v ní žijí muslimové. Těch je v Thajsku naprostá menšina. Nejvíce jich je na jihu země, ale tady je to ojedinělé,“ vypráví turistický průvodce Hadí, který je ostatně také muslim.
Pchan Ji žije jen a jen z turistiky. Do vesničky se od moře vchází přes několik desítek restaurací s nepřeberným výběrem plodů moře, upravených na thajský způsob, tedy pěkně ostrých, případně medově sladkých. Už vzadu v hospůdce začínají stánky tržiště, které se vine celou vesničkou, jež stojí převážně na pylonech. Za obchůdky jsou hned domácnosti jejich majitelů. Takže turista často netuší, zda při výběru korálků, šátků či vyřezávaných lžic nepronikl až do soukromí zdejších obyvatel. Jim to však nevadí. Na turisty jsou zvyklí a hlavně ví, kdo je živí. A tak se turista proplétá mezi stařečky svlečenými do půl těla, kteří se myjí přímo na ulici. Ostatně jejich manželky vykonávají hygienu poblíž, jen malinko víc v skrytu, za rohem domku.
Kromě suvenýrů si může cestovatel z Pchan Ji odvézt také fotky s exotickými zvířaty. Za drobnou úplatu, kterou je však samozřejmě třeba usmlouvat, nabízejí místní ženy k pochování opičky, jako nezkušený biolog bych je tipoval na lenochody, či jakési dravé ptáky. Na rozdíl od uliček jsou opičky vymydlené a heboučké. A hlavně strašně roztomilé, tulí se ke každému, koukají očkama připomínajícíma velké černé perly, které (a zaručeně „pravé“) můžete koupit hned vedle. Kdo by za pomazlení s přítulným tvorečkem nedal jeho majitelce deset bahtů, tedy asi sedm korun?
Tisícileté stromy uklidňují
Muslimové však opravdu pro Thajsko typičtí nejsou. A tak je třeba navštívit nějaký ten buddhistický chrám. Komplex Tygřího kláštera rozhodně stojí za to. Je na půli cesty mezi Pchúketem a Krabi. Mniši zde žijí naprosto odloučeni od civilizace, stojí tu jen pár obchůdků se suvenýry a jeden minimarket s pitím, drobnými pochutinami a baterkami do fotoaparátů. Na začátku chrámového komplexu přivazuje malá Thajka s vyholenou hlavou na zápěstí turistům náramky přátelství. Zároveň vybírá dobrovolné příspěvky na dostavbu dalších chrámových budov. „Právě vybrali na další,“ říká jeden z obchodníků. Za sochou bohyně, která připomíná indickou Kálí, opravdu roste další modlitebna.
Ten opravdu starý chrám stojí o 1200 schodů výš. Jenže v poledním horku, kdy člověk odjel z desetistupňových mrazů, je příjemnější procházka přilehlým Údolím tisíciletých stromů. Po několika desítkách schodů se otevírá pohled na vysoké stromy se zvláštními kořeny. Od kmenů odbočují trojúhelníkové dřevěné „stěny“. Jak prohlásil jeden z návštěvníků: „Stačí obehnat plachtou a je z toho luxusní čtyři plus jedna.“ Rozhodně by to bylo příjemnější než příbytky mnichů, kteří v údolí žijí. Buď žijí v malinkatých jeskyňkách po stranách údolí nebo mají v blízkosti obří sochy Buddhy stlučené chaloupky na spaní ve velikosti větší psí boudy.
Tyto malicherné úvahy západního člověka přejdou po několika metrech ušlých mezi prastarými stromy. Síla a energie, kterou vzrostlé kmeny vyzařují musí přemoci i největšího cynika. Klid a ticho okolí prostoupí duši a člověk zapomíná na všechny starosti. Desítky minut je tak schopen pozorovat půlmetrového ještěra, který se hřeje na sluníčku a na první pohled vypadá jako spadená větev. Ohromuje jej jeden z dřevěných velikánů sežehnutý bleskem, ležící mezi ostatními, kterým se přírodní zkáza vyhnula. Schovává se do stinných jeskyní a nemyslí na ruch, který jej opět čeká v civilizaci.
Bary: žádná levná záležitost
Právě ruch nabízí bezesporu hlavní thajské město Bangkok. Ulice jsou přecpané auty. Zácpa je tu v kteroukoli denní či noční dobu. Vhodné je tak cestovat co nejmenším tuk-tukem, otevřeným thajským taxíkem. Ten je schopen kličkovat kdekoli a jakkoli a někteří řidiči jsou i s něčím, co vypadá na rozpadnutí, schopni vyvinout v městských ulicích rychlost okolo sta kilometrů v hodině. Zásadou je dohodnout si cenu předem a… a samozřejmě smlouvat. Když jste hodně otrlí a hádáte se dost dlouho, dostanete se přes půl Bangkoku i za sto bahtů (za ty peníze by vás nepopovezli ani od Václava k ulici na Příkopech).
Projížďka po řece, plovoucí trh či více než čtyři stovky chrámů, tím vším láká thajská metropole turisty. Málokdo pak vynechá večerní trh Patpong. Stánky s neuvěřitelně levným zbožím zaručeně slavných značek, které se prodává za pár šupů a ještě je nutné jej usmlouvat, jinak obchodníka urazíte. Navíc Patpong nabízí nepřeberné množství barů, kde si může znavený turista odpočinout. Navíc většina z nich nabízí také zábavu, která Thajsko tak proslavila. Sex turistika. V téměř každém lokále se u tyčí vlní vnadné Thajky. Ale pozor! Ty nejkrásnější bývají zpravidla bývalí muži. Navíc vás může překvapit další atrakce pro turisty. Okolo dvanácté začínají bavit dívky zákazníky svým uměním. Střílení pingpongových míčků, kouření cigaret či pití coca-coly, kdy k ani jednomu není třeba úst či rukou, je jen pro silnější povahy.
V thajských barech je navíc potřeba se připravit na nesrovnalost cen. Panák vlastně čehokoliv je poměrně levný. Zvlášť když to srovnáme s cenou piva. Ta se pohybuje od 50 do 120 bahtů za třetinku, takže vždy převyšuje cenu půllitru i v luxusnějších pražských restauracích. Dokonce jsme narazili na situaci, kdy na baru uprostřed hotelového bazénu bylo campari s džusem levnější než lahvinka piva. Mimochodem thajské pivo je sice drahé, ale rozhodně se svou kvalitou může měřit i s pivy českými, a to je co říci.
Thajsko levné a slušné
Naopak levné je vše ostatní. Při troše úspěšného smlouvání dostanete na trhu trička Diesel (k nerozeznání od originálů) za sedmdesát korun. Botičky stejné značky vyjdou na dvě stovky. Šátky tentokrát opravdu hedvábné na sto padesát. Thajská whiskey z rýže, dobré chuti a nečekaných účinků, se dá v místních supermarketech pořídit již od padesáti korun za šest decilitrů. A jako suvenýr je dobré si odvézt mimo jiné koření – velký balík (asi sto gramů) vyjde ani ne na desetikorunu. Mimochodem internetovou kavárnu naleznete všude, takže hotelovým službám je lepší se vyhnout. V některých chtějí za patnáct minut i 75 bahtů. Naproti tomu můžete ve městě dvacet minut surfovat i za deset bahtů.
Rada na závěr? Buďte slušní. Thajci jsou nesmírně přívětiví a téměř vždy se domluvíte anglicky, tedy když si zvyknete na jejich přízvuk. Ale Thajci, kteří se neustále klanějí a usmívají, si zakládají na slušnosti. Naprosto nepřípustné je thajskou ženu, pokud není barovou tanečnicí, nějak fyzicky kontaktovat. Naprostým tabu je její hlava, té se v běžném styku nesmíte dotknout nikdy.
Slovní spojení, jako je fuck of, nepoužívejte, ani když vás Thajci naštvou, což je naprosto nepravděpodobné. Jednoho mladíka kvůli tomu málem nepustli do Thajska. Slovně po několika ginech s tonikem napadl supervisora letu. A to se opravdu nedělá. Státní společnost Thai Airways jej už totiž nikdy nesveze.