Ticho obvykle léčí, alespoň se to říká. Ticho, které ale touto dobou vládne Fakultě národohospodářské, rozhodně k jejímu vlastnímu zdraví nepřispívá. Nový děkan a holmanovská většina akademického senátu bývají v těchto dnech terčem ostré kritiky. O tom, že je všechno špatně, si obvykle něco broukají pod vousy učitelé na přednáškách, odvážnější jsou mezi sebou studenti o přestávkách. Má-li se ale debatovat veřejně, je najednou ticho po pěšině.
Ticho obvykle léčí, alespoň se to říká. Ticho, které ale touto dobou vládne Fakultě národohospodářské, rozhodně k jejímu vlastnímu zdraví nepřispívá. Nový děkan a holmanovská většina akademického senátu bývají v těchto dnech terčem ostré kritiky. O tom, že je všechno špatně, si obvykle něco broukají pod vousy učitelé na přednáškách, odvážnější jsou mezi sebou studenti o přestávkách. Má-li se ale debatovat veřejně, je najednou ticho po pěšině.
A tak se ve Studentském listu setkáváme se situacemi, které nejsou ani tak úsměvné, jako spíše mrazivě smutné. Požádáme-li někoho z „opozice“ národohospodářského vedení o vyjádření k aktuální situaci pro Studentský list, obvykle sklopí oči, prohodí cosi o napjaté situaci a všudypřítomném strachu a zavře před námi dveře, případně zavěsí telefon. Na to, že ještě před chvílí v úzkém kruhu studentů na cvičení odvážně brojil proti nastolené garnituře, která podle něj (ní) svým jednáním v nejbližší době vymaže pátou fakultu z mapy VŠE, jakoby najednou zapomněl(a). Světlé výjimky existují, daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Svými výkřiky do tmy na sebe ovšem pouze upozorňují jako osamělí rebelové a evidentně si uvědomují, že si podřezávají větev pod svou profesní kariérou.
Ti ostatní se o svá místa bojí zřejmě ještě víc. „Vyšší princip“ proto musí jít stranou. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, alespoň když ji chlebodárce může zaslechnout. Snad nejkřiklavější ukázkou paranoie na „pětce“ je jeden její vyučující, který si s naší redaktorkou nejdříve sjednal schůzku za účelem sepsání uvolněného článku na téma Univerzita třetího věku. Domluvený rozhovor si ale následně rozmyslel, protože si v tomto napjatém období prostě nepřeje, aby se jeho jméno objevilo v médiích. Ani v souvislosti se studujícími důchodci ne. Budiž mu to přáno, jeho jméno se nedozvíte.
Podobně opatrní a zdrženliví jsou ve veřejných diskuzích studenti páté fakulty. Na iListu je sice v době, kdy píšu tento článek, již více než stovka velmi vášnivých reakcí, 90 % z nich jsou ale anonymy. Studenti se spíše podepíší pod plamenný názor na připálenou žemlovku v menze, než pod ostrou kritiku nového vedení vlastní fakulty. Zdá se to logické, šéfkuchař Eurestu se asi u státnice mstít nebude. A nový liberální děkan snad ano?
Neznám ho natolik, abych si o tom troufal spekulovat. Myslel jsem si jen, že doba, kdy byly anonymy jedinou možností vyjádření vlastního názoru, je už dávno za námi. „No name“ diskuze a pomluvy za zády „dotčených“ totiž nevedou naprosto k ničemu.
