Je to bezmála rok, co jsem na pražské Ruzyni zamávala vyděšeným rodičům a vypravila se do jihoindického Hajdarábádu, abych tam následujících pět měsíců páchala dobro. Díky AIESECu se mi podařilo najít stáž a já už se nemohla dočkat, až budu indické sirotky učit angličtinu. Měla jsem spoustu plánů a nakonec to vlastně všechno dopadlo trochu jinak.
Je to bezmála rok, co jsem na pražské Ruzyni zamávala vyděšeným rodičům a vypravila se do jihoindického Hajdarábádu, abych tam následujících pět měsíců páchala dobro. Díky AIESECu se mi podařilo najít stáž a já už se nemohla dočkat, až budu indické sirotky učit angličtinu. Měla jsem spoustu plánů a nakonec to vlastně všechno dopadlo trochu jinak. Na cestování bohužel nezbyl čas ani peníze, takže místo o „sightseeing“ bylo těch pět měsíců spíše o „people meeting“. Stálo to za to.
Z Prahy jsem odlétala se spoustou dobře míněných rad mých známých („hlavně se těch Indů moc nedotýkej, ať nic nechytíš“) a kufrem plným věcí, které jsem v té době považovala pro přežití v Indii za naprosto nezbytné. Odjížděla jsem s nadšením a naivitou, hraničící s blbostí.
Zvyknout si nejen na vedra dá zabrat
Do Hajdarábádu jsem dorazila živá, zdravá a po noci strávené na letišti v Bombaji zoufale nevyspalá. Dvě hodiny poté už jsem seděla v kanceláři svého budoucího šéfa, zakladatele neziskové organizace Pragathi, Madhu J. Surendera. Z jeho půlhodinového monologu jsem nakonec odtušila pouze to, že Pragathi se stará o děti na ulicích a dělá to už od roku 1990. Indický přízvuk prostě není hračka. Celou dobu jsem se marně snažila přijít na to, proč se mu do výkladu pletou slova jako „sexual health“, „condom promotion“ a „sexually transmitted diseases“. Mluvil přece o tom, že Pragathi se stará o děti. Domluvili jsme se, že si pár dní budu zvykat, a poté nastoupím.
Zvykala jsem si ještě další měsíc. Všechno bylo jinak – ubytování, plat, práce. Navíc v době mého pobytu v Indii řádilo léto, které Indové označují za „not very nice“. Pro 45stupňová vedra bych možná našla i lepší přirovnání, ale nechme to být. Prvních pár týdnů jsem bojovala úplně se vším – angličtinou, indickým jídlem, indickým počasím i indickou pohostinností. Kulturní šok? Nejspíš, protože po měsíci se všechno tak nějak otočilo. Když mi bylo nejhůř a už jsem opravdu měla sbalené kufry, naprosto nečekaně se objevil někdo, kdo mě přiměl je zase pěkně vybalit a já pak v Indii strávila skvělých pět měsíců.
Ale k věci, tedy vlastně k práci, která mě do Indie přivedla. Pragathi je malá nezisková organizace, kterou manželé Surenderovi založili v roce 1985, původně na podporu indických žen žijících na vesnicích. V roce 1999 byl Pragathi přidělen projekt „Partnership for Sexual Health“, na kterém pod záštitou indické a z financí britské vlády pracují desítky neziskovek v celé Indii. V kostce: jedná se o projekt, jehož cílem je snížit šíření viru HIV a jiných pohlavně přenosných nemocí, zvýšit povědomí indické veřejnosti o těchto nemocech a o tom, jak se před nimi chránit. Veškeré aktivity se primárně, i když často nepříliš koordinovaně, zaměřují na nejrizikovější skupiny, tj. prostitutky, homosexuály, řidiče kamionů a děti na ulicích.
Zábava dětí: kořalka, toluen a sex
Právě děti, které se z nejrůznějších důvodů ocitly na ulici, jsou cílovou skupinou Pragathi. Pro lepší představu: většinou jsou to kluci ve věku 12–18 let; malé slečny to mají z pochopitelných důvodů na ulici o kus těžší a nebezpečí, která jim hrozí, je mnohem víc. Děti na ulicích žijí ze dne na den a životem se protloukají, jak se dá: žebrají, zametají ve vlacích, prodávají ovoce. Ti šikovnější si vydělají kolem 60–100 rupií za den, víc než jsem si v Indii vydělávala já. Z takové částky se dá bez problémů žít, ale těmhle mláďatům tolik chybí láska, cit, dětství a pocit, že za něco stojí. To, co nemohou mít, jim nahrazují filmy, láhev laciné kořalky nebo toluenu. Když padne noc, další kratochvílí je sex. Na věku záleží pramálo. Pokud sex sami nevyhledávají (i kluci mezi sebou), dřív nebo později je znásilní někdo z místních. A pak už je to vlastně jedno. Holčičky si prostitucí vydělávají od dvanácti let.
Co s tím? Jednou z odpovědí na problém má být zmíněný projekt „Partnership for Sexual Health“. Mí kolegové z Pragathi každý den vyrazili do terénu, s dětmi z ulic mluvili a vytrvale jim vysvětlovali, co je to HIV/AIDS, jak a proč používat kondom, na koho se obrátit, když se dostanou do problémů. Při podezření na virus HIV nebo jinou ošklivou nemoc je doprovodili k lékaři a zaplatili za ošetření.
Kapitola sama pro sebe je indický styl práce. Termíny jsou extrémně důležité, ale také extrémně ignorované. Má představa přijít do práce, osm hodin pracovat a jít domů, vzala rychle za své. V Pragathi se pracovalo šest dní v týdnu, deset hodin denně, ale… Oběd jsme za hodinu nikdy nezvládli, po něm pak byli někteří mí kolegové tak vyčerpaní, že se prostě „museli“ prospat. Na český pracovní týden se dívají tak, že zbytečně „ztrácíme čas“, když máme volno i v sobotu. Indové jsou hodně přátelští a upovídaní, což je další ranou pracovní morálce. Docela ráda dávám k dobru rozhovor, který proběhl mezi projekt managerem a jedním ze zaměstnanců Pragathi: „Nareshi, co dělají ostatní, pracují?“ „Ne, pane. Diskutují.“ „A o čem?“ „O svých rodinách a dětech a plánovaném rodičovství.“
Mé postavení v Pragathi bylo nedefinovatelné, nebo spíše nedefinované. Hned na začátku mi pan Surender s úsměvem a velkorysostí jemu vlastní oznámil, že si „můžu dělat co chci“. Takže jsem po několika dalších neúspěšných pokusech o přidělení práce přijala roli samoúkolovacího pracovníka. Minimálně polovinu mé pracovní náplně tvořilo psaní případových studií, zpráv z akcí, které Pragathi pořádala nebo se jich nějakým způsobem účastnila. Do terénu jsem s kolegy vyrazila alespoň třikrát do týdne. Vlastně jsem si často připadala spíš jako klaun: bílá holka, která se snaží mluvit v telugu (místní jazyk), hraje s dětmi na ulicích kriket, nebo se s nimi honí po nádraží. Je tisíc a jedna maličkost, které člověk může udělat, pokud se nebojí trapasu a trošku se povznese nad vlastní „důležitost“.
