Pohřeb je proti smrti legrace
NezařazenéAlkoholismus, bolest, pocity viny, smrt, sebezatracení a naděje na lepší život. To jsou motivy, které prostupují hrou Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha, kterou autor napsal v New Orleans v domě, u nějž skutečně stála zastávka tohoto jména. Hru plnou vášní a citů nastudovali v divadle Disk studenti katedry činoherního divadla pod režijní taktovkou Thomase Zielinskiho v novém překladu Ester Žantovské.
Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha
Divadlo Disk
Alkoholismus, bolest, pocity viny, smrt, sebezatracení a naděje na lepší život. To jsou motivy, které prostupují hrou Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha, kterou autor napsal v New Orleans v domě, u nějž skutečně stála zastávka tohoto jména. Hru plnou vášní a citů nastudovali v divadle Disk studenti katedry činoherního divadla pod režijní taktovkou Thomase Zielinskiho v novém překladu Ester Žantovské.
Blanche, která přijíždí k sestře, aby smazala svou minulost a pokusila se najít nový život, působí v podání Renaty Visnerové křehce, zranitelně a zmateně. Visnerová jí dává eleganci i ve chvílích, kdy je Blanche na dně, kdy intrikaří proti trochu omezenému švagrovi či vymýšlí příběhy, které se nestaly. Nejvíce jí sedí poloha vypjatých scén, kdy křičí a ztrácí se sama ve svých citech a lžích. Postelová scéna s Mitchem, stydlivým možným nápadníkem Blanche v podání Jana Meduny, působí tragikomicky a přesto má v sobě velký náboj. Tanec v peřinách vyjadřuje touhu a zároveň zdrženlivost Blanche, na druhou stranu odpor a jistou náklonnost Mitche.
Skvělým sekundantem hlavní představitelce je Jan Maléř v roli polského přistěhovalce Stanleyho, manžela sestry Blanche. Jejich hádky a jeho nedůvěra a nenávist vůči Blanche patří k nejlepším momentům představení.
Úsměvnou postavičkou je Mexičanka v podání Ireny Máchové. Její přednášky z marxleninismu dávají hercům čas na přípravu další scény a divák po prvním šoku se těší na každý další příchod fanatické dívky v uniformě Dopravního podniku Praha. Závěrečný výkřik: „Chci mrdat Lenina!“, nenechá chladným snad nikoho.
Zajímavým prvkem jsou pak dialogy herců, kteří sice promlouvají k sobě navzájem, nicméně strnule stojí směrem k divákům a vlastně hrají pouze hlasem a obličejem. Plynulost děje to rozhodně nenarušuje a dodává to jistou blízkost mezi postavami a divákem.
Za zmínku určitě stojí také scéna źubice Melcerové. Skromný byt, do něhož se strojeně elegantní Blanche rozhodně nehodí, dává hercům dostatečně vyniknout ve chvílích, kdy je to třeba. Na druhou stranu jim pak poskytuje možnost využívat všech prvků, které jsou na scéně, aby zdůraznili komičnost či naopak závažnost situace. Kostýmní výtvarník Aleš Valášek se pak nejvíce vyřádil na šatech hlavní představitelky, která vystřídá snad pět kostýmů za představení.
Představení navíc nechybí aktuální prvky. A tak si můžete spolu s opilými hráči karet zazpívat titulní píseň k filmu Titanic. Jenže ani to by vám nemělo dát zapomenout, že pohřby jsou ve srovnání se smrtí příjemná záležitost.
Nahrávání ...
