Nic se nezmění, ale i to vás strhne
Nezařazené
Rakouského dramatika Thomase Bernharda zná české publikum velmi dobře. Určitě k tomu přispěla skutečnost, že svou rodnou zemi nenáviděl natolik, že v ní zakázal ty hry, které za jeho života nebyly prezentovány. O kulturní událost se však jedná i v případě dramatu „U cíle“, které v Divadle Komedie nastudoval režisér Arnošt Goldflam.
Thomas Bernhard: U cíle
Divadlo Komedie
Rakouského dramatika Thomase Bernharda zná české publikum velmi dobře. Určitě k tomu přispěla skutečnost, že svou rodnou zemi nenáviděl natolik, že v ní zakázal ty hry, které za jeho života nebyly prezentovány. Bernhard ale patří v současnosti k vůbec nejhranějším autorům především proto, že své neotřelé, kontroverzní názory dokáže i originálním způsobem ztvárnit. Jistě ne náhodou byla odměněna Pitínského dramatizace jiné Bernhardovy hry „Divadelník“ cenou Alfréda Radoka pro Martina Hubu v hlavní roli.
O kulturní událost se však jedná i v případě dramatu „U cíle“, které v Divadle Komedie nastudoval další český „exkluzivní“ režisér Arnošt Goldflam. Scéna, s níž pracuje, je velmi prostá. Nejblíže divákovi dominují pódiu dvě obrovské židle, za nimi nekonečná řada kufrů a namísto kulis slouží jako pozadí podivný šatník – na dlouhých řetězech jsou zavěšeny snad dvě desítky oděvů. Spojíme-li si tyto prvky s hlavními protagonistkami hry – matkou a dcerou, vše hned působí velice funkčně.
Matka, v ojedinělém ztvárnění Daniely Kolářové, se na židli vyjímá jako královna. Její dcera – rovněž vynikající Vanda Hybnerová – se naopak v kusu nábytku (pokud má čas sedět) ztrácí a nohama pohupuje jako nezbedná školačka. Ostatní prvky již přímo souvisí s hlavním tématem hry. Dcera plní neuvěřitelné množství zavazadel ještě neuvěřitelnějším množstvím věcí. Její matka ji během balení střídavě peskuje, ironizuje množství nepotřebných předmětů, zvláště pak oblečení, ale především s cynickým „nadhledem“ hodnotí svůj život. A kamže se to vydávají? „Je to každý rok stejné. Celý rok mám jen jeden cíl: Katwijk,“ říká matka a vypravuje svůj osud v monologu, jenž občas přerušuje dcera, jen sporadicky pak služka (Gabriela Míčová), hlasy obou jsou však pro celkový obraz hry nezbytné.
Nenáviděný manžel – majitel slévárny, těžce postižený syn – jemuž přála jen smrt, následné dokonalé připoutání dcery, to vše působí na diváka dvojsečně. Bavíte se i trnete nad glosou „nebrala jsem si tvého otce, brala jsem si slévárnu“. Zatímco mluví o závažných osobních traumatech, začíná být zřejmé, že právě v onom vyprávění spatřuje svůj smysl života. Ani divadlo, ani ony pravidelné cesty k moři ji nebaví. Letos ale možná přece jen dojde ke změně v zaběhlém rytmu nerozdělitelného rodinného páru. V slabé chvilce pozvaly ženy do Katwijku „spisovatele dramatických děl“ (Saša Rašilov).
Roztržitý, zmatený a nejistý, přesto úspěšný mladý dramatik však těžko může změnit vyjeté koleje směřující k „cíli“. V druhé půli večera, kdy se již společnost přesune z rotterdamského bytu do přímořského domu v Katwijku, menší proměnu zaznamená snad jen jeviště. Zahleděná dcera se nevzmůže projevit své city, pro matku je přítomnost třetí osoby jen novým povzbuzením k dalším a dalším bezvýchodným (sebe)reflexím.
Tragikomický pohled na svět očima elegantní, ale stárnoucí ženy, nenechá diváka přes velké množství monologů ani na chvilku vydechnout. Bernhard navíc rád tematizuje a ironizuje divadlo i herce, stejně jako svou vlastní práci. Se „spisovatelem dramatických děl“ jako by na pódium vstoupil sám autor. Je to Bernhard nebo jeho „spisovatel dramatických děl“, kdo se proti své vůli stal úspěšný? Odpověď najdete, kde jinde než „U cíle“.
Nahrávání ...
