Kariérní poradkyně Rozvojového a poradenského centra VŠE radí, jak
uspět u přijímacího pohovoru.
Přijímací pohovor bývá téměř vždy součástí výběrového
řízení na pracovní místo. Uchazeči velmi pomůže, když si dopředu
zjistí, jaké druhy pohovorů a otázek ho mohou čekat, a co jimi personalista
sleduje. Cítí se tak klidněji a svoje chování a odpovědi může
přizpůsobit stylu tazatele. Měl by se ale zdržet komentářů typu „To je
behaviorální rozhovor, to znám!“, nebo rad „Teď se mě budete ptát na
silné a slabé stránky.“ Ty obvykle personalistu rozladí.
Pohovoru se může účastnit i více kandidátů najednou (skupinový
pohovor). Ti mohou být tázáni všichni najednou, či vyzváni, aby se ptali
jeden druhého. Při strukturovaném rozhovoru jsou předem stanoveny otázky
i jejich pořadí. Může působit stroze, trochu jako výslech, zvláště
když tazatel bedlivě sleduje a zaznamenává odpovědi. Dává tím najevo
svoji připravenost a očekává totéž i od kandidáta.
Cení se ochotné, rozumné, nejlépe alespoň trochu originální odpovědi.
Není radno vyhrknout odpověď, kterou doporučovala příručka „Jak uspět
u pohovoru“. Není to test! (Například: „Jaké jsou Vaše slabé
stránky?“„Přílišná pečlivost!“)
U takzvaného nestrukturovaného rozhovoru je tomu naopak. Je zde prostor
pro individuální prezentaci, zdůraznění významných bodů v profesním
životě kandidáta. Tazatel se řídí spíše intuicí, pokládá otevřené,
doplňující otázky. Nebazíruje na odpovědích na konkrétní otázky, ale
sleduje podstatné informace. Takový styl ne každému uchazeči vyhovuje.
Zejména pro nemluvné typy se hodí připravit si několik souvislých vět
na nejobvyklejší témata, jako například pracovní náplň, studijní
i nestudijní zájmy, plány do budoucna a tak dále. Mohou tak předejít
selhání, které by mohlo hrozit, kdyby očekávali pouze rozhovor formou
jednovětých otázek a odpovědí.
Naopak, „lidoví vypravěči“ by si měli uvědomit, že jsou
očekávány věcné odpovědi, cílem není „ jen tak si požvanit
u kafíčka“, i když by to tak někdy mohlo působit. Populární takzvané
behaviorální a situační pohovory vedou uchazeče k tomu, aby popsal
konkrétní příklady situací, v nichž prokázal zvláštní vlastnost, nebo
dovednost, kladnou, či zápornou.
Uchazeči se mohou setkat i s takzvaným stresovým pohovorem. Při něm se
je tazatelé záměrně snaží vyvést z míry agresivními otázkami, jejich
rychlým sledem, nebo naopak dlouhým čekáním, kritikou odpovědí uchazeče
a podobně.
Autorka působí jako kariérní poradkyně v Rozvojovém a poradenském centru VŠE
